PROFILPELAJAR.COM

Konrád IV. Štaufský
Konrád IV. Štaufský
Narození	25. dubna 1228; Andria
Úmrtí	21. května 1254 (ve věku 26 let); Lavello
Příčina úmrtí	malárie
Místo pohřbení	Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Messině
Povolání	panovník
Choť	Alžběta Bavorská (od 1246)
Děti	Konradin
Rodiče	Fridrich II. Štaufský a Jolanda Jeruzalémská
Rod	Štaufové
Příbuzní	Jindřich VII. Štaufský, Manfréd Sicilský, Fridrich z Antiochie, Enzio Sardinský, Fridrich z Pettorana, Konstancie Štaufská a Markéta Štaufská (sourozenci)
Funkce	švábský vévoda
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konrád IV. Štaufský (25. dubna 1228 – 21. května 1254) byl synem římského císaře Fridricha II. a jeruzalémské královny Jolandy, králem římským (1237–1254), sicilským (1250–1254, jako Konrád I. Sicilský) a titulárním králem jeruzalémským (1228–1254 jako Konrád II. Jeruzalémský).

Život

Konrád se narodil v Andrii jako druhé dítě Fridricha a mladičké Jolandy, která zaplatila Konrádovo narození svým životem. Dětství strávil v Itálii a roku 1235 poprvé navštívil Říši. Když Fridrich II. Štaufský sesadil svého vzpurného staršího syna Jindřicha z římského trůnu, jmenoval roku 1237 na vídeňském shromáždění římským králem mladšího Konráda. Titul krále Římanů (latinsky Rex Romanorum) byl předstupněm pro titul římského císaře (Romanorum Imperator).

Do roku 1242 funkci regenta plnil mohučský arcibiskup Siegfried III. Pak Fridrich II. vybral k převzetí regentské funkce Jindřicha Raspa, durynského lankraběte a českého krále Václava I. Konrád již kolem roku 1240 začal aktivně zasahovat do politiky.

Když papež Inocenc IV. vzal roku 1245 císaře Fridricha do klatby a prohlásil ho za sesazeného, Jindřich Raspe podpořil papeže a 22. května 1246 byl obratem jmenován římským králem (vzdorokrálem vůči Konrádovi). Konrád s Jindřichem začal válčit, ale byl v srpnu 1246 poražen u Niddy. Raspe však několik měsíců nato zemřel a novým vzdorokrálem se stal holandský hrabě Vilém II.

Roku 1246 se Konrád IV. oženil s dcerou bavorského vévody Oty II. Alžbětou, s níž měl roku 1252 syna Konráda. Roku 1250 se Konrádovi podařilo situaci v Říši stabilizovat a také porazit protikrále Viléma a jeho rýnské spojence.

Když téhož roku zemřel jeho otec Fridrich, Říše římská, Sicilské království a Jeruzalémské království přešlo na Konráda stejně jako mocenské zápasy s papežem. Poté, co byl roku 1251 protikrálem Vilémem Konrád poražen, rozhodl se Konrád k invazi do Itálie v naději na znovuzískání otcova bohatství, které spravoval Konrádův polorodý bratr Manfréd. Konrád však nebyl schopný podrobit si papežovy stoupence a papež následně vládu na Sicílii nabídl synovi anglického krále Jindřicha III. Edmundovi.

Roku 1254 byl Konrád IV. exkomunikován a téhož roku zemřel na malárii v Lavellu v Basilicatě. Zdá se, že je společně s Fridrichovou chotí Isabelou na fresce zobrazující tři laické postavy v kapli sv. Markéty v Melfi.^[3]

Vdova Alžběta se znovu provdala za tyrolského hraběte Menharda II., který se roku 1286 stal korutanským vévodou a porodila mu šest dětí (včetně budoucího českého krále Jindřicha Korutanského). Konrádův syn Konradin poté pokračoval v boji s papeži, rovněž neúspěšně a roku 1268 byl Karlem z Anjou popraven.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Conrad IV of Germany na anglické Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c ^d Kindred Britain.
↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
↑ www.comune.melfi.pz.it

Literatura

SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4.
O. H. Becker: Kaisertum, deutsche Königswahl und Legitimitätsprinzip in der Auffassung der späteren Staufer und ihres Umkreises, 1975
K. E. Demandt: Der Endkampf des staufischen Kaiserhauses im Rhein-Main-Gebiet, in: Hess. Jb. für :Landesgeschichte 7, 1957, S. 102–164
A. Finocchiaro-Sartorio: Le leggi di Corrado IV, in: Studi storici e giuridici
J. Haller: Von den Staufern zu den Habsburgern – Auflösung des Reichs und Emporkommen der Landesstaaten (1250–1519), 31970
dedicati a Federico Ciccaglione 1, 1909, S. 235–261
H. Hartmann: Die Urkunden Konrads IV., 1944, S. 38–163
G. Kirchner: Die Steuerliste von 1241, 1953, S. 64–104
J. Lehmann: Die Staufer. Glanz und Elend eines deutschen Kaisergeschlechts, 1978
E. Maschke: Das Geschlecht der Staufer, 1943
R. Morghen: Il tramonto della potenza sveva in Italia 1250–1266, 1936
J. Mühlberger: Die Staufer - Aufstieg, Höhe und Ende, Rottweil 1966, ND Göppingen 1977
F. W. Schirrmacher: Die letzten Hohenstaufen, Göttingen 1871
Friedrich Speier: Geschichte König Konrads IV., Diss Berlin 1989
E. Thurnher: Konradin als Dichter, in: DA 34, 1978
G. Zeller: König Konrad IV. in Italien 1252–1254, Diss. Straßburg 1907
P. Zinsmaier: Studien zu den Urkunden Heinrichs [VII.] und Konrads IV., in: ZGORh 100 (1952), S. 445–565.