Kolektivní hlava státu je kolektivní orgán, který vykonává funkci hlavy státu, která je ve většině zemí světa individuálním orgánem, tedy jednou osobou (panovníkem či prezidentem). Kolektivní hlava státu vzniká zpravidla z důvodu snížení koncentrace moci v rukách jedné osoby, nebo pro zajištění dostatečné reprezentace skupin obyvatelstva (např. národnostních).

V Římské republice byl na veřejné úřady uplatňován princip kolegiality, který vznikl v návaznosti na zkušenosti, které Římanům přineslo období království a vláda jednoho. Proto bylo zavedeno, že nejvyšší úřad republiky, tj. konzulát, budou vždy vykonávat současně dvě osoby, které mohou vzájemně vetovat svá rozhodnutí. Obdobně tomu bylo i u jiných úřadů, byli tedy dva aedilové, dva kvestoři, dva tribuni lidu a tak dále. Za vojensky či politicky napjatých a nebezpečných situací, kdy bylo nutné jednat rychle, mohlo dojít k jmenování diktátora – jediného vrchního velitele, který měl co nejdříve zjednat pořádek, a to i za cenu dočasného porušování občanských práv a svobod. Na rozdíl od volby konzulů diktátora nevolilo lidové shromáždění, ale konzul byl do pozice diktátora jmenován druhým z konzulů po dohodě se senátem.^[1]

V SSSR před vznikem funkce prezidenta v roce 1990 plnilo funkci kolektivní hlavy státu prezídium Nejvyššího sovětu.^[2] To bylo zřízeno tzv. Stalinovou ústavou z roku 1936, podle které jej tvořilo 37 členů;^[3][4] po přijetí tzv. Brežněvovy ústavy roku 1977 byl počet členů zvýšen na 39.^[5] Prezidium bylo voleno z řad poslanců na společné schůzi obou komor (Sovětu svazu a Sovětu národů) a vedle pravomocí hlavy státu také vykonávalo pravomoci Nejvyššího sovětu mezi jeho jednotlivými zasedáními. Předseda prezídia byl v některých zemích (například Spojeném království^[6] a ve Spojených státech amerických^[7]) také neformálně označován jako prezident.

Předsednictvo Jugoslávie bylo zřízeno v roce 1971 přijetím dodatků k ústavě a pokračovalo po schválení nové ústavy roku 1974. Ta ustanovila předsednictvo současně s úřadem prezidenta a prohlásila Josipa Broze Tita doživotním prezidentem a předsedou předsednictva. Po Titově smrti roku 1980 se funkce předsedy Předsednictva střídala každý rok mezi jednotlivými členy, avšak žádný z dalších předsedů Předsednictva již nebyl prezidentem a prezidentská funkce zůstala uvolněna až do rozpadu federace roku 1992.^[8][9]

Ústava Švýcarské konfederace z roku 1848 se inspirovala ústavou USA, nicméně odlišuje se v tom, že pozici hlavy státu a vrcholného výkonného orgánu federální vlády nesvěřuje jedné osobě, nýbrž spolkové radě.^[10] Podle ústavy z roku 1999 ji tvoří 7 členů, kteří jsou voleni Národním shromážděním na čtyřleté funkční období. Jeden z členů rady je Národním shromážděním zvolen prezidentem Švýcarska, tato pozice je však jen formální a s výjimkou práva předsedat jednáním rady prezident nemá žádné pravomoci, protože rada vždy rozhoduje jako celek.^[11][12]

Předsednictvo Bosny a Hercegoviny je hlavou státu^[13] a hlavou výkonné moci.^[14] Je tvořeno zástupci tří konstitutivních národností, Bosňáků, Chorvatů a Srbů.^[15]

Knížectví Andorra je příkladem tzv. diarchie, kde je pozice knížete zastávána dvěma osobami z titulu jejich funkcí. Jedním spoluknížetem je urgelský biskup a druhým francouzský prezident (dříve panovník).^[16]

• Prezident

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.