Kalašské náboženství je souborem věrských představ a praktik pákistánského etnika Kalašů, obývajícího několik údolí v bývalém knížectví Čitrál. Zahrnuje velké množství božstev, bohatou mytologii, kult prováděný pod širým nebem a řadu slavností. Kalašové s populací zhruba tří tisíc v roce 2023 představují nejmenší náboženskou menšinu v Pákistánu a jejich počet se stále zmenšuje. Ačkoliv pákistánská vláda považuje tuto situaci za „smutnou“, děje se málo i jen na zastavení tohoto procesu. Kalašové tak ztrácí svoji etnickou i náboženskou identitu v důsledku kombinace chudoby, společenského tlaku na přizpůsobení se většinové populaci a někdy i nucené konverze na islám. Kromě toho jsou také ohrožováni islamistickými skupinami. V roce 2014 vydala islamistická skupina Pákistánský Tálibán video, v kterém hrozila Kalašům útokem, pokud nepřestoupí na islám. V témže roce byla tato organizace přinucena vládními jednotkami opustit Dolní Čitrál, ale její aktivity opět narostly po pádu afghánského Kábulu do rukou Tálibánu v roce 2021. V roce 2023 obnovila útoky na toto území.^[1][2]

Kalašské náboženství bývá považováno za poslední přežívající formu tradičního náboženství Núristánu, jehož obyvatelé byli v roce 1895 nuceni přestoupit na islám. Údolí, která Kalašové obývají, ale leží mimo afghánský Núristán^{[pozn. 1][3]} a kalaština nepatří mezi núristánské jazyky, ale indoárijské.^{[pozn. 2]} Přesto lze nalézt mnoho shod mezi náboženstvími obou populací, snad z důvodu silného núristánského vlivu na Kalaše.^[4]

Kalašské a núristánské náboženství také sdílí či sdílelo některé rysy s náboženstvími dalších obyvatel Hindúkuše, Pamíru a Himálaje: instituci šamanů užívajících bubnů a entheogenů, kozí oběť zahrnující kropení účastníků krví a víra v horské víly.^[5]

Mezi kalašská božstva náleží:^[5]

• Dezau, stvořitel a vládce podsvětí i nebes, který přemohl draka a z bláta stvořil lidstvo
• Dezalik, bohyně porodu, Dezauova manželka
• Indr, neboli Varendr, hromovládce
• Mahandeu, bůh války
• Balumain, kulturní hrdina který naučil Kalaše slavit Čaumos
• Jestak, bohyně krbu, ochránkyně dětí
• Sorizan a Gošidai, ochránci stád

Kromě bohů je znám také démonický Jestan, protivník Indra, který se zjevuje v podobě psa. Horské víly, označovaném perským výrazem peri, Kalašové dělí na dobrotivé ženské suči, které pomáhají lovem i přemožením nepřátel, a na jejich partnery, mužské varóti, kteří jsou vůči lidem spíše agresivní.^{[pozn. 3]} Jejich oblíbeným sídlem je především Tirič Mír, nejvyšší hora Hindúkuše. Vílám se podobají jač, obdoba indických jakšíní, ženští duchové půdy střežící různá místa.^[5]

Kalašové kdysi měli kněze, ale na počátku 21. století mezi nimi lze nalézt pouze šamany a kněžskou funkci částečně převzali nedospělí chlapci, chápání jako rituálně čistí. Během obřadů jsou bohové chápáni jako dočasní návštěvníci a svatyně, mimo těch umístěných v ženských domech, jsou pod širým nebem. Sestávají se ze stromu, typicky jalovce, dubu či cedru, a dřevěné desky či kamenného oltáře. Obětují se koně, kozy, krávy a ovce, a jako obřadní nápoj je požíváno víno.^[5]

Rok dělí Kalašové na dvě poloviny, jedna zahrnuje jaro a léto, druhá podzim a zimu. Nejvýznamnějším svátkem je Čaumos, který je slaven dva týdny před zimním slunovratem, a svázaný s mýtem o stvoření světa. Lidé jsou o něm navštěvováni bohem Balumainem a rituálně se očišťují. Oheň se rozdělává třením dřev, podobně jako evropský živý oheň, a srdce obětované kozy je v něm spáleno. Muži si během Čaumosu oblékají ženské šaty, zatímco ženy mužské, a muži se dělí na dvě skupiny, jednu čistou a nečistou, přičemž každá zpívá jiné písně. Balumain během oslav daruje své požehnání sedmi chlapcům, kteří ho předají „čistým mužům“, kteří se následně musí bránit útoku „nečistých“.^[5] K dalším svátkům patří oslava počátku jara zvaná Joši a Učaw, slavený na konci srpna aby byla zajištěna dobrá sklizeň.^[6]