Roku 1891 se oženil s Eugénií Bizarelli (1869–1954), se kterou měl tři děti: syny Louise (* 1894) a Jeana (* 1896) a dceru Marthe (* 1899).[3]
Kromě různých studií o středověké epické poezii a kritických vydání středověkých francouzských eposů (například Román o Tristanovi a Isoldě roku 1900 nebo Píseň o Rolandovi roku 1922) je znám rovněž jako autor vlastních adaptací rytířských románů.
Le Lai de l'ombre (1890), studie o středověkém žánru veršované poezie, psané v lidovém jazyce nazývaném lejch.[6]
Les fabliaux (1893, Fabliaux), studie o francouzské středověké lidové slovesnosti, odměněná roku 1895 cenou Francouzské akademie Prix Marcelin Guérin.[7]
Les Légendes épiques (1908-1913, Epické legendy), čtyřsvazkový soubor studií o chansons de geste, ve kterém formuloval svou hypotézu o vzniku starofrancouzských hrdinských eposů. Za toto dílo obdržel Bédier roku 1911 velkou cenu Francouzské akademie Grand prix Gobert,[8] a roku 1914 cenu Prix Jean Reynaud.[9]
Histoire illustrée de la littérature francaise (1923–1924, Ilustrované dějiny francouzské literatury), dva svazky, společně s Paulem Hazardem.[1]
Kritická vydání a adaptace
Le Roman de Tristan et Iseut (1900, Román o Tristanovi a Isoldě), rekonstrukce příběhu o Tristanovi a Isoldě pro nejširší veřejnost na základě studia artušovského cyklu spojením různých dochovaných fragmentů do jednoho celku.[10] Kniha byla toku 1901 odměněna cenou Francouzské akademie Prix Saintour.[11]
Les Chansons de croisade (1909, Písně křížových výprav), kritické vydání devětadvaceti písní s notovým záznamem, týkajících se křížových výprav.
La Chanson de Roland (1922, Píseň o Rolandovi), kritické vydání starofrancouzské chanson de geste.
Romans de la Table ronde (1993-1997, Romány kulatého stolu), posmrtně vydané Bédierovy adaptace rytířských románů.[10]
Bédierova teorie vzniku chansons de geste
Bédierova teorie vyvrací teorii jeho učitele Gastona Parise, podle kterého písně vznikaly od 7. do 10. století pod přímým vlivem opěvovaných událostí. Bédier poukazuje na to, že písně zcela jasně odrážejí kulturně-politickou situaci společnosti 11. až 13. století, nikoliv však ducha dob starších.[12]
Podle Bédiera je nutno chansons de geste považovat za útvary umělé, vzniklé nejdříve na přelomu 11. a 12. století z legend, ve kterých byly uchovány historické vzpomínky. Tyto legendy byly spjaty se svatyněmi a kláštery, přes které vedly jednak velké poutní cesty ke hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela, jednak cesty ozbrojených výprav proti saracénům ve Španělsku. V účastnících těchto poutí a výprav pak našli místní žakéři vděčné posluchačstvo pro svá vystoupení.[10]
I Bediérova teorie našla mnoho odpůrců, kteří argumentovali především tím, že v žádném dochovaném eposu se neobjevují zmínky o poutích, ačkoliv je proklamován úzký vztah žakéřů s publikem. Většinou proto byli přesvědčeni, že písně mají daleko hlubší kořeny, než předpokládal Bédier.[1]
