PROFILPELAJAR.COM

Josef Vítězslav Šimák
Josef Vítězslav Šimák
	Josef Vítězslav Šimák
Narození	15. srpna 1870; Turnov ; Rakouské císařství
Úmrtí	30. ledna 1941 (ve věku 70 let); Praha ; Protektorát Čechy a Morava
Místo pohřbení	hřbitov Turnov
Povolání	historik, pedagog, vysokoškolský učitel, spisovatel a učitel
Alma mater	Univerzita Karlova; Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Manžel(ka)	Ludmila Liebscherová
Děti	Milan Šimák syn
Rodiče	Josef Šimák
Příbuzní	Karel Liebscher tchán
	multimediální obsah na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

matriční zápis o narození a křtu Josefa Vítězslava Šimáka (matrika N index N 1861-1878 Turnov (SOA Hradec Králové))

Josef Vítězslav Šimák (15. srpna 1870, Turnov – 30. ledna 1941, Praha^[4]) byl český historik, profesor Karlovy univerzity v Praze od 1921, jeden z představitelů Gollovy školy.

Mládí

Jeho otec Josef byl učitelem a ředitelem turnovské průmyslové a později i měšťanské školy. Také matka Marie, roz. Plavcová, byla vzdělaná žena a před provdáním byla učitelkou. Na syna měla velký vliv, učila ho básničkám a záhy ho naučila i číst. Malý Šimák si brzy oblíbil četbu ze starých českých kronik, rytířské povídky z doby obrozenecké, ale i kalendáře, které si půjčoval v sousedství u Vorlů, kteří vlastnili řeznictví. S matkou a paní Vorlovou chodil na výlety do okolní přírody Českého ráje.

Ve škole měly na něj velký vliv historické povídky Prokopa Chocholouška a Václava Beneše Třebízského, rád si prohlížel i stránky z otcova časopisu Památky archeologické. Na středoškolských studiích si však oblíbil dílo Aloise Jiráska, který se mu stal životním vzorem. V Turnově vyrůstal se svým daliměřickým kamarádem Josefem Pekařem. Chodili spolu do obecné školy a později se sešli i na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Láska k rodnému kraji, jeho hradům, zámkům a zříceninám oba mladíky dovedla ke studiu historie.

Kariéra

Pekař i Šimák vystudovali historii na pražské univerzitě^[5] a v roce 1895, dvě léta po Pekařovi, obhájil doktorát i Šimák. Na praxi nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium na Malé Straně v Praze, po roce přešel na reálné gymnázium v Pardubicích a další rok byl opět na reálce v Praze. Od roku 1900 po 21 let vyučoval dějepis na Vyšší dívčí škole v Praze.

Vedle výuky na středních školách budoval svoji kariéru na Univerzitě Karlově (Karlo-Ferdinandově) – z různých důvodů o poznání pomaleji než jeho vrstevníci. V roce 1904 se habilitoval pro obor české dějiny (svoji prací o Bartošovi Písařovi), roku 1907 se oženil^[6] s dcerou malíře K. Liebschera Ludmilou Liebscherovou^[1] a v roce 1911 byl jmenován mimořádným profesorem českých dějin. Mimořádným profesorem zůstával poměrně dlouho, řádným profesorem se stal až v roce 1921, kdy byla situace vyřešena zřízením nové stolice historické vlastivědy. Kromě toho byl v dalších letech např. ředitelem historického semináře a konzervátorem ministerstva školství a národní osvěty, řádným členem České akademie věd a umění, řádným členem Společnosti nauk, členem Československé akademie zemědělské a čestným členem Společnosti přátel starožitností.

Vztah k rodnému kraji

Po celý život se vracel do rodného města a svému kraji věnoval velkou část své vědecké práce. Od založení turnovského muzea roku 1886 v něm externě pracoval, řídil a sám se účastnil řady archeologických vykopávek na Turnovsku, mj. v Babí a Kudrnáčově peci v Měsíčním údolí na Kozákově; vykonal přes 400 přednášek. Klub českých turistů na jeho počest pojmenoval turistickou cestu z Turnova přes Klokočské skály a Vesec na Kozákov Šimákovou stezkou.

Zemřel v Praze 30. ledna 1941 krátce po oslavě, kterou mu Turnované uspořádali k jeho sedmdesátinám. Pohřben byl do rodinné hrobky v Turnově 3. února 1941.

Dílo

Jeho dílo je rozmanité, z velké části zůstalo v rukopisu. Sám Šimák svoje dílo dělil na tři okruhy. První mu byl svěřen jeho učitelem Antonínem Rezkem a v tomto okruhu se snažil popsat dobu v českých dějinách „nejtemnější“, tedy druhou poloviny 17. a počátek 18. století. Druhý okruh vyplýval z jeho působení v Historickém spolku, kde se věnoval ediční činnosti a historii českého dějepisectví. Poslední okruh vyplýval z jeho zájmu o rodný kraj.

Z ediční práce byly vydány například Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671–1752 (5 dílů, 1918–1935), dále připravil šestý díl Fontes rerum Bohemicarum (kroniku Bartoše Písaře). Nevydané zůstalo jeho zpracování korespondence historiků 17. století (především Bohuslava Balbína), připravoval k vydání také Staré letopisy české. Věnoval se také odkazu historiků své doby, z pozůstalosti Antonína Rezka vydal Listář k dějinám náboženských blouznivců (2 díly, 1927, 1934).

Rodnému kraji, tedy Hornímu Pojizeří, je zasvěcena velká část jeho díla, někdy je dokonce označována za nejdůležitější část a v mnohých ohledech patří dosud platnému odkazu. Nejvýznamnější prací jsou Příběhy města Turnova nad Jizerou (I. a III. díl, II. díl zůstal nedokončen). Šimák precizně zpracoval Soupisy památek historických a uměleckých pro politické okresy turnovský (1909) a mnichovohradišťský (1930), psal články pro časopis Od Ještěda k Troskám (např. Soupis poddaných panství hruboskalského z r. 1785), sepsal také populárně pojatou Kniha o Housce (1936).

Nemalá část jeho práce byla věnovaná novému oboru historická vlastivěda (srv. historická geografie), kterou musel v Československu především po teoretické a metodické stráce vybudovat od úplného počátku.

Z děl širší působnosti: Hus a doba před ním (1915), Kronika československá (3 díly, 1921–1925, do smrti Karla IV.). J. V. ŠIMÁK: Středověká kolonisace v zemích Českých, České dějiny, dílu I. část 5. Vyd. Jan Leichter, Praha 1938. PDF.

Galerie

Pohled z východní strany. Stav po kompletní rekonstrukci z roku 2016
Pohled z jihovýchodní strany. Stav po kompletní rekonstrukci z roku 2016
Pohled z jižní strany. Stav po kompletní rekonstrukci z roku 2016
Původní výkres Šimákovy vily

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b Matriční záznam o narození a křtu Ludmily Liebscherové farnosti při kostele sv.Václava na Smíchově
↑ Matriční záznam o narození a křtu Milana Šimáka farnosti při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
↑ matrika N index N 1861-1878 Turnov.
↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých ve vinohradské nemocnici, sign. NEMVIN Z2, s. 231
↑ Matriky Univerzity Karlovy, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy - Šimák Josef (*1870)
↑ Matriční záznam o sňatku Josefa Šimáka s Ludmilou Liebscherovou farnost Roztoky

Literatura

KÁBOVÁ, Hana. Josef Vítězslav Šimák: Jeho život a dílo se zvláštním zřetelem k historické vlastivědě. České Budějovice ; Pelhřimov: Společnost pro kultrní dějiny ; Nová tiskárna Pelhřimov, 2013. ISBN [[Speciální:Zdroje knih/978-80-904446-9-0 ; ISBN 978-80-7415-070-8|978-80-904446-9-0 ; ISBN 978-80-7415-070-8]].
KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.
Jakub Honner: Univ. prof. dr. Josef Vítězslav Šimák, vlastivědný sborník okresu turnovského Radostná studánka, II. ročník (1940 - 1941), str. 1 - 4
nekrolog tamtéž, str. 110 - 111
Československý biografický slovník A-Ž, Academia 1992, ISBN 80-200-0443-2
REZEK, Antonín; ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století XVIII. a XIX. Část I . Do roku 1810. Praha: Česká akademie věd a umění, 1927. 273 s. Dostupné online.
REZEK, Antonín; ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století XVIII. a XIX. Část II . Od roku 1811-1907. Praha: Česká akademie věd a umění, 1934. 273-825 s. Dostupné online.