Johann Baptist hrabě Coronini-Cronberg
Zemský velitel v Uherském království
Ve funkci: 1861 – 1865
Předchůdce	František de Paula z Lichtenštejna
Nástupce	Bedřich z Lichtenštejna
Chorvatský bán
Ve funkci: 1859 – 1860
Předchůdce	Josip Jelačić
Nástupce	Josip Šokšević
Guvernér v Banátu
Ve funkci: 1850 – 1859
Předchůdce	Ferdinand von Mayerhofer
Nástupce	Josip Šokšević
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1860), polní podmaršál (1849), generálmajor 1848
Narození	16. listopadu 1794 Gorice
Úmrtí	26. července 1880 (ve věku 85 let) Šempeter pri Gorici
Děti	Franz Coronini-Cronberg
Profese	voják a důstojník
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna
Commons	Johann Baptist Coronini-Cronberg
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Křtitel říšský hrabě Coronini von Cronberg (německy Johann Baptist Karl Alexius Ludwig Coronini Reichsgraf von Cronberg, slovinsky {{{2}}} Ivan Krstnik grof Coronini-Cronberg) (16. listopadu 1794 Gorizia – 26. července 1880 St. Peter bei Gorizia) byl rakouský generál. Byl potomkem staré šlechtické rodiny a v rakouské armádě sloužil od konce napoleonských válek. Několik let sloužil v Itálii a od roku 1836 byl vychovatelem pozdějšího císaře Františka Josefa. Na počátku jeho vlády zastával vysoké funkce ve státní správě, byl guvernérem v Banátu (1850–1859) a bánem v Chorvatsku (1859–1860). V závěru kariéry byl vrchním velitelem v Uhrách (1861–1865). V armádě dosáhl druhé nejvyšší hodnosti polního zbrojmistra (1860) a stal se rytířem Řádu zlatého rouna (1862).^[1]

Pocházel ze starého šlechtického rodu Coronini-Cronberg, který od roku 1687 užíval říšský hraběcí titul. Narodil se jako starší syn hraběte Jana Křtitele Coronini-Cronberga (1761–1847) a jeho manželky Eleonory, rozené hraběnky ze Strassolda (1764–1842). Jako kadet vstoupil v roce 1813 do armády a zúčastnil se závěru napoleonských válek v Itálii. V roce 1824 vstoupil do vojenských služeb Modenského vévodství, kde setrval do roku 1831, poté se vrátil do rakouské armády a v roce 1827 byl jmenován c. k. komořím.^[2]

V roce 1836 byl přidělen ke dvoru arcivévody Františka Karla a stal se vychovatelem jeho nejstaršího syna, pozdějšího císaře Františka Josefa.^[3] Souběžně postupoval v hodnostech (major 1837, plukovník 1843). I když v té době pobýval u císařského dvora ve Vídni, formálně příslušel k 7. pěšímu pluku s velitelstvím Klagenfurtu.^[4] V revolučních letech 1848–1849 velel brigádě v Tyrolsku, v roce 1848 byl povýšen na generálmajora a již v roce 1849 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V této hodnosti byl krátce zastupujícím velitelem v Chorvatsku a Slavonsku a v letech 1850–1859 zastával funkci civilního a vojenského guvernéra v Banátu (Srbská Vojvodina a Temešský Banát).^[5][6] V roce 1851 byl jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence^[7] a téhož roku se stal také předsedou Komise pro reformu vojenského školství. Jako banátský guvernér vytvořil na počátku krymské války pozorovací armádní sbor na rusko-turecké hranici. S tímto sborem v roce 1854 obsadil Valašské knížectví, které vyklidil až v roce 1856 na základě podmínek Pařížského míru.^[8]

Od července 1859 do června 1860 zastával funkci bána v Chorvatsku.^[9][10] Jako nástupce populárního generála Jelačiće byl vnímán jako cizinec, který se odmítal naučit chorvatsky, přitvrdil cenzuru a zakazoval Chorvatům nosit národní kroj. V Chorvatsku byl natolik neoblíben, že již po necelém roce byl z funkce odvolán.^[11] V roce 1860 získal hodnost polního zbrojmistra a plánoval odchod do penze, nakonec ale zůstal v aktivní službě a v letech 1861–1865 byl ještě vrchním velitelem v Uhrách se sídlem v Budapešti.^[12] Do penze odešel k datu 18. dubna 1865 a poté žil v soukromí na svém rodovém sídle v St. Peter (dnes Šempeter pri Gorici).^[13]

Během své kariéry obdržel řadu vyznamenání, byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána a Leopoldova řádu, držitelem Řádu železné koruny I. třídy s válečnou dekorací a Vojenského záslužného kříže. Několik ocenění obdržel také od zahraničních panovníků, byl nositelem velkokříže řeckého Řádu Spasitele, tureckého Řádu Medžidie I. třídy a papežského Řádu sv. Řehoře Velikého. V době svého působení v Banátu získal čestné občanství v Temešváru. Od roku 1851 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 6.^[14] V roce 1862 získal Řád zlatého rouna.^[15]

Zemřel na zámku St. Peter (dnes Šempeter u Gorice) 26. července 1880 ve věku 85 let. Pohřbu o dva dny později se zúčastnila široká veřejnost z okolí, císaře zastupoval generální pobočník Friedrich von Mondel. Sám František Josef navštívil Coroniniho hrob až v letech 1882 a 1900.^[16]

Během své služby v Modeně se v roce 1828 oženil s italskou šlechtičnou hraběnkou Mariannou Testa-Carcano di Marsciano (1797–1855),^[17] která se později stala dámou Řádu hvězdového kříže (1839) a c. k. palácovou dámou (1851).^[18] Z jejich manželství se narodil jediný syn František (1830–1901), který se uplatnil v politice a státní správě, byl dlouholetým poslancem a v letech 1879–1881 předsedou poslanecké sněmovny Říšské rady, zastával také funkci zemského hejtmana v hrabství Gorice a Gradiška (1870–1899) a nakonec byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny (1897).^[19]

Z jeho sourozneců sestra Klementina (1792–1867) byla manželkou generálmajora barona Josefa von Adelstein (1780–1850), další sestra Marie Josefa (1793–1877) se provdala za Aloise Vinzenze von Thinnfeld, prezidenta zemského soudu v Klagenfurtu.^[20]

• * Der Landständische Adel des Herzogthums Steiermark; Landesarchiv Steiermark, Štýrský Hradec, 2020; heslo Coronini-Cronberg s. 332–343 dostupné online

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Baptist Coronini-Cronberg na Wikimedia Commons
• Johann Baptist Coronini-Cronberg in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
• Johann Baptist Coronini-Cronberg in: Österreichisches Biographisches Lexikon