Jan Josef si zvolil vojenskou kariéru a 26. dubna ve 21 letech nastoupil do armády v hodnosti poručíka. [1]Později během osmanských válek v Evropě se stal plukovníkem. Ve spojitosti s úspěchy proti Osmanům mu byl udělen rytířský kříž řádu Marie Terezie Na významu získal během napoleonských válek, kdy byl povýšen na post polního maršála a stal se vrchní velitelem armády Rakouského císařství. Vedl rakouské vojsko v bitvě u Slavkova. Později byl obviněn kvůli nevýhodným mírovým smlouvám s Napoleonem – prešpurský mír a schönbrunnský mír. Obě tyto dohody byly velmi výhodné pro Napoleona a tvrdé pro Rakousko a Jan Josef byl následně kritizován. Zejména Metternich ho (neoprávněně) obvinil z podepsání mírové smlouvy, když měl údajně pouze zjistit Napoleonovy požadavky.[1] Roku 1810 zejména kvůli názorovým neshodám s vojáky novější generace odešel z armády.
Kníže
Jako lichtenštejnský kníže provedl pokrokové reformy, i poté však země zůstávala absolutistickou monarchií. V roce 1818 však potvrdil platnost nové ústavy, jež omezovala moc panovníka. Zlepšil podmínky v zemědělství a lesnictví a radikálně reorganizoval svou administrativu, aby vyhověl požadavkům o modernizaci země. Stal se propagátorem nového uměleckého směru v zahradnictví biedermeier.
Janu I. Josefovi se také podařilo získat další panství, která věnoval svým synům, jako sekundo- a tertiogeniturní fideikomis: na přelomu let 1820/1821 získal panství Deutschlandsberg-Hollenegg (pro prince Františka de Paula), roku 1823 Neulengbach (pro prince Karla Jana) a roku 1831 panství Rosegg v Korutanech (pro prince Bedřicha).
V roce 1806 Napoleon začlenil Lichtenštejnsko do Rýnského spolku a udělil mu nezávislost. Na Vídeňském kongresu byla suverenita Lichtenštejnska potvrzena. V roce 1815 se země stala členem Německého spolku, a tak upevnila svou suverenitu.
V roce 1792 se kníže Jan oženil s Josefou Žofií z Fürstenbergu-Weitry (1776–1848), dcerou lantkraběteJáchym Egon z Fürstenbergu, s níž měl 14 dětí. Nejstarší syn Alois II. byl dědicem knížecího titulu a rodových majetků v Čechách, na Moravě a v Rakousku, dalších šest synů sloužilo v armádě, tři z nich dosáhli generálských hodností. Z dcer byla významnou osobností císařského dvora Sofie (1798–1869), nejvyšší hofmistryně císařovny Alžběty.
7. Karel Jan Nepomuk Antonín (1803–1871), c. k. plukovník, ∞ 1832 Rosálie hraběnka von Grünne (1805–1841), dáma Řádu hvězdového kříže
8. Klotylda (1804–1807)
9. Henrietta (1806–1886), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1825 Josef hrabě Hunyady de Kethély (1801–1869), c. k. komoří
10. Bedřich Adalbert (1807–1885), c. k. generál jezdectva, guvernér v Sedmihradsku, vrchní velitel v Uhrách, doživotní člen rakouské Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna, ∞ 1848 Sophie Löwe (1815–1866), operní zpěvačka
11. Eduard František Ludvík (1809–1864), c. k. polní podmaršál, ∞ 1839 Honoria hraběnka Choloniew-Choloniewska (1813–1869), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže
12. August Ludvík Ignác (1810–1884), c. k. major
13. Ida Leopoldina Sofie (1811–1884), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1832 Karel kníže Paar (1806–1881), c. k. tajný rada, komoří, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna
14. Rudolf (1816–1848), c. k. podplukovník, padl v Itálii
Po smrti knížete Jana I. byly jeho ostatky dne 23. dubna 1836 s vojenskými poctami převezeny z Lichtenštejnského paláce do Michaelerkirche k poslednímu požehnání a poté do Vranova, kde byl pochován. Kníže Jan I. i jeho manželka byli pochováni v nové lichtenštejnské rodinné hrobce ve Vranově, severně od Brna, kterou dal kníže vystavět.
↑ abcLYČKA, Daniel. Voják stavebníkem: Jan I. Josef kníže z Liechtensteina (1760–1836). 2023 [cit. 2024-05-02]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné online.
Literatura
JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN978-80-7277-403-6.
.jpg)
