Ilyrské provincie se staly přímou součástí Francouzského císařství – jeho departementem, v jehož čele stál francouzský guvernér. Francouzská správa zde oslabila feudální vztahy a vytvořila příznivé podmínky pro rozvoj národního hnutí Jihoslovanů. Ilyrské provincie se měly stát nástupištěm francouzské expanze proti Osmanské říši.[1]
Po bitvě národů v roce 1815 se území Ilyrských provincií dostalo zpět pod rakouskou nadvládu. Ač měla francouzská nadvláda krátkého trvání, jde o jeden z mezníků slovinské historie. Napoleonská správa přináší myšlenky nového společenského uspořádání (heslo: volnost, rovnost, bratrství) a zavádí je i na obsazeném území Habsburské monarchie. Slovinské národní hnutí vyrůstá právě na základě zkušenosti z Ilyrských provincií (Slovinsko je jedním z mála států, kde je mimo Francii Napoleon oslavován).[zdroj?]
Na Vídeňském kongresu bylo území Ilyrských provincií vráceno Rakousku, které oblast rozdělilo na autonomní korunní zemi Dalmatské království, k němuž patřil Dubrovník i Kotor a na korunní zemi Ilyrské království (Korutany, Kraňsko, Gorice s Gradiškou, město Terst, Istrie, do roku 1822 také Chorvatsko) – to bylo později (1849) opět rozděleno, tentokrát na 3 země.
.svg)
.svg){kind=small}
