Vyšel ze západočeské řezbářské rodiny Jana Benedikta Platzera a studoval na vídeňské akademii v ateliéru Georga Rafaela Donnera. Roku 1744 byl už usazen v Praze na Hradčanech v domě čp. 109/IV na Pohořelci. Dvakrát se oženil, poprvé s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi (1701–1743) a založil velkou rodinu s velmi produktivní dílnou, která trvala díky třem generacím jeho potomků až do závěru 19. století. Platzerova dílna se později přestěhovala do Loretánské ulice a nakonec do ulice Nebovidské a Saské na Malé Straně. Na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil po roce 1773 tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem.
Po smrti nejstaršího syna, který vystudoval Akademii a byl určen jako pokračovatel Ignáce Platzera, převzal sochařskou dílnu jeho syn Ignác Michal (1757–1826), zvaný též Ignác II. Ten se stal rovněž dvorním sochařem jako jeho otec. Po josefínských reformách nastal obecný útlum umělecké aktivity a proto se věnoval převážně náhrobní plastice a vytvořil řadu významných klasicistních náhrobků.[2] Druhý syn Josef byl malíř architektury.[3]
Dcera Anna se provdala za pražského malíře Karla Zimmermanna.
Sochařskou dílnu dále převzali synové Ignáce Michala Platzera – František Ignác Jan (1799–1853) a Ignác Karel (1858–1895) a vnuk, rovněž sochař, Robert Platzer (1831–1868). Posledními majiteli dílny byli Jan Platzer a jeho matka, po jejichž smrti dílna roku 1907 zanikla.[4][5] Modely a formy na drobnou figurální plastiku byly postoupeny Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze. Rodinný skicář s kresbami figurálních motivů postav světců, kompozic náhrobků a ornamentálních motivů byl odevzdán do Archivu hl. m. Prahy.[6]
Dílo
Ze zachovaného souboru vynikajících kreseb a modelů Ignáce Františka Platzera lze vyvodit, že jeho dílo, poučené vídeňským manýrizujícím klasicismem Georga Rafaela Donnera a Paula Trogera, se v pražském prostředí zprvu přizpůsobilo zdejším požadavkům a načas se vrátilo k expresivnějšímu baroknímu a rokokovému pojetí. Pozdější posilování klasicistních tendencí je v jeho díle trvale provázeno rokokovými prvky, zejména pokud jde o reliéfní ornamenty, drapérie nebo např. návrh kované mříže.[7]
Praha, Staroměstské náměstí, Palác Kinských – šest alegorických soch: Čtyři Živly – ležící ženské figury s atributy; stojící sochy bohyň Venuše a Juno, na atice (originály v Lapidáriu Národního muzea, dvě z nich poškozené střelbou z května 1945 nejsou vystaveny)
Praha, chrám sv. Víta: sochy čtyř ctností (1771) kolem náhrobku sv. Jana Nepomuckého, ve stříbře provedl Jiří W. Seitz (1771); vnější kamenný epitaf k náhrobku se sochou sv. Jana Nepomuckého a andělem;
Praha, Malá Strana, kostel sv. Mikuláše – čtyři sochy Církevních Otců Východu (sv. Řehoř Veliký, sv. Řehoř Naziánský, sv. Basileos, sv. Jan Zlatoústý), bíle štafírované dřevořezby v nadživotní velikosti, pod kupolí před hlavním oltářem;
↑Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Peruc – zámek, s. 371–372.
Literatura
Šárka Leubnerová (ed.), Umění 19. století, s. 34, Národní galerie v Praze 2016, ISBN978-80-7035-598-5
Poche Emanuel, Sochařské kresby Platzerů, Umění XV, s. 231-242, Praha (Štenc) 1943
Oldřich J. Blažíček: Sochařství baroku v Čechách, Plastika 17. a 18. věku, SNKLHU Praha 1958
Zdeňka Skořepová, O sochařském díle rodiny Platzerů. Praha 1958.
Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. NKLHU Praha 1958, s. 241-242.
Oldřich J. Blažíček: Tři expozice českého baroku, in: Umění XVIII, Praha 1970/71
Oldřich J. Blažíček: Ignác František Platzer, in: sborník Umění věků, Praha 1956, s..
Ottův slovník naučný, heslo Platzer, Ignác. Sv. 19, str. 869.
Prokop H. Toman: Nový slovník čsl. výtvarných umělců, díl II., Praha 1950.
.png)
.jpg)
.jpg)
