Během své historie měly čínské státy řadu hlavních měst. Nejvýznamnější z bývalých hlavních měst v Číně shrnuje čínský seznam „čtyř velkých starobylých čínských metropolí“ (čínskypchin-jinemZhōngguó sì dà gǔdū, znaky zjednodušené 中国四大古都, tradiční 中國四大古都), kterými jsou Peking (současné hlavní město Čínské lidové republiky), Nanking, Luo-jang a Čchang-an (moderní Si-an).
Ve dvacátém století byl seznam velkých metropolí rozšířen na sedm měst přidáním Kchaj-fengu, Chang-čou a An-jangu. Roku 2004 Čínská společnost starobylých hlavních měst oficiálně přidala na seznam Čeng-čou.
Čínský termín pro hlavní město byl ťing (京) anebo tu (都). Oba názvy byly rovnocenné a zaměnitelné. Občas byly tehdejšími autory dokonce používány střídavě pro totéž město.[1]
Státy na území Číny mívaly i více hlavních měst. V takových případech hlavní města neměla vždy stejný význam a úlohu v životě země. Podle jejich role a významu je lze rozdělit na metropole primární a vedlejší (či sekundární); vedlejší metropole byly pomocné anebo formální.[2] Primární hlavní město bylo jedno, sloužilo jako sídlo panovníka, vlády a ústředních správních orgánů. Pomocná hlavní města byla zřizována jako pomocná administrativní centra, která měla usnadnit správu státu v případě jeho velké rozlohy, sídlily v nich pobočky některých ústředních úřadů spravující část území státu. Formální hlavní města neměla úlohu ve správě státu, jejich role byla v rovině symbolické, propagandistické, jejich vyhlášení mělo zpravidla podpořit prestiž a legitimitu dynastie. Pro starší doby, vzhledem k nedostatku pramenů, mezi pomocnými a formálními metropolemi často nelze rozlišit.[2]
Abecední seznam hlavních měst čínských států
Seznam v abecedním pořadí podle současných názvů měst:
A-čcheng (nyní městský obvod v Charbinu), hlavní město říše Ťin (1115-1234) do roku 1153, v letech 1173–1215 vedlejší hlavní město, zvané Šang-ťing.
An-jang hlavní město v období Jin dynastie Šang (přibližně v letech 1600–1046 př. n. l.); nazýváno Jin (殷).
říše Liao (907–1125), vedlejší hlavní město, nazýván Jen-ťing (燕京, „hlavní město Jen“)
říše Ťin (1115-1234), v letech 1122–1153 vedlejší hlavní město Nan-ťing („Jižní hlavní město“), v letech 1153–1215 hlavní město Čung-tu (中都, „Ústřední metropole“)
říše Jüan (1260–1368), v letech 1260–1264 vedlejší hlavní město Čung-tu, v letech 1264–1368 hlavní město Ta-tu (大都, „Velká metropole“). Mongolsky Daidu (přepis z čínštiny)[3]), Chánbalik („Chánovo město“) v turkických jazycích
říše Ming (1368–1644), v letech 1403–1421 vedlejší hlavní město Šun-tchien (neoficiálně Pej-ťing); v letech 1421–1644 hlavní město Šun-tchien (neoficiálně Ťing-š’, 京師)
Jižní Sungové formálně dál prohlašovali Kchaj-feng za hlavní město a Lin-an jen za „dočasné sídlo vlády“ (sing-caj-suo) a jako symbol snahy o návrat na sever stavěli nezbytné paláce jen pomalu a relativně skromné.[9]
↑FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN9780415855259. S. 18–19. (anglicky) [Dále jen Fang].
↑Denis Twitchett, Herbert Franke, John K. Fairbank, in The Cambridge History of China: Volume 6, Alien Regimes and Border States (Cambridge: Cambridge University Press, 1994), p 454.