Jindřich z Bellegarde
Prezident Dvorské válečné rady
Ve funkci: 1820 – 1825
Panovník	Farntišek I.
Předchůdce	Karel Filip Schwarzenberg
Nástupce	Friedrich von Hohenzollern-Hechingen
Ve funkci: 1809 – 1813
Panovník	Farntišek I.
Předchůdce	Karel Ludvík Rakousko-Těšínský
Nástupce	Karel Filip Schwarzenberg
Narození	29. srpna 1756 Drážďany
Úmrtí	22. července 1845 (ve věku 88 let) Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Choť	(1791) Augusta z Berlichingenu (1765–1831)
Rodiče	Jan František z Bellegarde a Marie Antonie z Hartigu
Děti	August z Bellegarde Jindřich z Bellegarde
Příbuzní	František Arnošt z Bellegarde a Pavlína z Königseggu (vnoučata)
Profese	důstojník
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna Řád sv. Anny 1. třídy rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského komandér Vojenského řádu Marie Terezie Řád sv. Ondřeje
Commons	Heinrich Bellegarde
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Heinrich hrabě von Bellegarde (29. srpna 1756 Drážďany, Saské kurfiřtství – 22. července 1845 Vídeň) byl rakouský polní zbrojmistr původem ze saského hraběcího rodu.

Svou vojenskou kariéru začal u saského vojska, ale v roce 1772 vstoupil do rakouské armády. Jako rytmistr dragounského pluku Zweibrücken se vyznamenal ve válce o bavorské dědictví. Následně se mezi léty 1788 až 1790 jako plukovník podílel na potlačení povstání v Rakouském Nizozemí. Roku 1792 byl povýšen na generálmajora a o rok později za války s Francií v srpnu participoval na dobytí Le Quesnoy jako součást sboru hraběte Coburga. V roce 1794 obdržel samostatné velení předvoje armády arcivévody Karla. Za své taktické schopnosti ve velení získal Vojenský řád Marie Terezie a byl převelen do štábu generála Clerfayta. Následně byl povýšen na podmaršálka.

V roce 1796 se stal vojenským poradcem arcivévody Karla a pak ministra zahraničí Johanna Thuguta. Zde vypracoval plán druhé koalice a sám se ujal velení vojsku, které prošlo Švýcarskem do Itálie. Zde svedl v červnu 1799 vítěznou bitvu u Casina Grossa. Spolu s podmaršálkem Ottem pomáhal Suvorovovi zvítězit u Novi. Po nezdaru koalice a odchodu generála Suvorova zpět do Ruska odešel Bellegarde do Tyrolska. Byl povýšen na generála jezdectva a následně nahradil neúspěšného generála Melase ve velení italské armády, v jejímž čele zůstal až do roku 1805, kdy byl nahrazen arcivévodou Karlem. Velel středu rakouské sestavy v prosinci 1805 v druhé bitvě u Caldiera, za což obdržel komandérský stupeň tereziánského řádu.

Po znovuvypuknutí války v roce 1809 se ujal velení I. sboru, se kterým obsadil Řezno. Bojoval u Aspern a Wagramu a byl povýšen na polního maršála. V roce 1810^[zdroj?] se stal prezidentem Dvorské válečné rady. V roce 1812 převzal velení nad rakouským pozorovacím sborem v Haliči. O dva roky později nahradil Hillera v čele italské armády. Mezi léty 1820 až 1825 byl znovu prezidentem Dvorské válečné rady. Zemřel v roce 1845.

V roce 1791 se oženil ve Vídni s Auguste von Berlichingen (1765–1831). Z tohoto svazku vzešli dva synové:

• 1. August (29. 10. 1795 Linec – 21. 6. 1873 Vídeň), polní podmaršálek, nejvyšší hofmistr císařovny Karolíny Augusty (1849–1860) a generální pobočník císaře Františka Josefa (1867–1873)
  • ⚭ (1821) hraběnka Julie Gudenusová (28. 10. 1795 Vídeň – 11. 2. 1865 Vídeň)
• 2. Heinrich (2. 12. 1798 Padova – 17. 6. 1871 Vídeň)
  • ⚭ (1830) Paulina von Wolkenstein-Trostburg (6. 5. 1805 Vídeň – 11. 12. 1884 Vídeň)

• HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. S. 7-8. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich z Bellegarde na Wikimedia Commons