Vystudoval malířskou akademii di Brera v Miláně a poté se školil i u Filippa Carcapa. Brzy se stal významným představitelem lombardské naturalistické krajinomalby. Slibnou kariéru a společenský úspěch přerušil roku 1887 odjezdem do Jižní Ameriky. Krátce pobyl v Argentině, kde vytvořil několik rozměrných pláten. Začal obchodovat s kůžemi a při té příležitosti se dostal do vnitrozemí, kde se setkal s tamějšími domorodými kmeny. Tato zkušenost vzbudila jeho zájem o průzkum umění a zvyků obyvatel kmenů ve vnitrozemí. Při svém putování se dostal na území Paraguaye, Brazílie a Bolívie. Především ho zaujal indiánský kmen Čamakoko výrobou předmětů denní potřeby a kmen Kaďuveo, kde mohl obdivovat ornamenty, které si ženy malovaly po vlastním těle.
Do Itálie se vrátil roku 1893, přivezl si svá malířská díla a rozsáhlou etnografickou sbírku. Kromě řady přednášek své znalosti shrnul ve dvou knihách Čamakokové (1894) a Kaďuveové (1895). Po celou dobu se systematicky teoreticky připravoval na návrat do Jižní Ameriky.
V červenci 1896 se znovu vydal do Paraguaye, tentokrát si sebou vzal fotoaparát. V letech 1896–1901 vytvořil pravděpodobně 415 snímků na skleněné želatinové desky.
Tvorba
Olej Guida Boggianiho Krajina s olivovníky (asi 1880-1890)
Jeho fotografické tvorba se díky jeho výtvarnému nadání nestala jen antropologickou dokumentací. Fotografoval nejen předměty denní potřeby, krajiny, ale hlavně portréty, které pojal mimořádně kultivovaným způsobem a přispěl tak k rozvoji výtvarné fotografie, tak jak začala být vnímána až o mnoho let později.
Fotografie krajin nebyly v Boggianově fotografickém díle stěžejní. Většinou byly autorem chápány jako skici, podle kterých pak maloval své obrazy. Právě u fotografií krajin mu jako malíři očividně chyběla barva. Fotografie předmětů denní potřeby byly pak zhotovovány z čistě studijních důvodů. Ojediněle se objevovaly i pokusy o dokumentární fotografii, zde můžeme pozorovat kudy by se jeho tvorba ubírala, kdyby měl lepší technologické možnosti a více času.
Fotografie neměly jen dokumentační hodnotu. Staly se stěžejní částí jeho fotografického díla, především proto, že se mu nepodařilo dodržet pravidla antropologické dokumentace, a jako výtvarník se nedokázal ovládnout a řídil se spíše výtvarnými principy. Tím získaly jeho portréty indiánů další rozměr. Na rozdíl od fotografií krajin mu u portrétu černobílé vyobrazení vyhovovalo a napomáhalo plnému soustředění na vyobrazení portrétovaného. Kvalita portrétů domorodců mimo jiné vypovídá také o jeho postavení mezi indiány. I dnes fotografům ztěžuje práci nedůvěra indiánů a strach z fotografického přístroje, který jak se domnívají, jim krade duši. Podle zápisů v jeho deníku odměňoval Boggiani své modely drobnými dárky.
Nejasná smrt
Na podzim roku 1901 odešel Boggiani do Gran Chacaa odkud se už on, ani jeho společník nevrátili. Krátce na to byly nalezeny ostatky obou mužů roztrhané divokou zvěří a zcela zničené fotografické vybavení včetně mnoha desek. O rok později v létě 1902 byla zorganizována v Itálii výprava, která měla objasnit tento případ. Obviněn byl indián z kmene Čamakoko, ale pro nedostatek důkazů byl zproštěn viny. Zajímavé je, že právě s tímto kmenem Bogiani několik let žil a členové tohoto kmene ho měli rádi. Pravděpodobně indiáni vraždili ze strachu před člověkem, který je měl rád, ale příliš dlouho je ohrožoval „kouzly“, která dělal se svým fotoaparátem. Nalezené důkazy a ostatky obou mužů dokazují, že s největší pravděpodobností byli oba ubiti sekerami, které byly používány pro rituální obřady k zahnání zlých duchů.
Alberto Vojtěch Frič - následník
Český cestovatel a botanik Alberto Vojtěch Frič zajistil v letech 1904–1908 na různých místech v Paraguaye, Brazílie a Argentiny téměř veškerou Boggianiho pozůstalost. Za tyto služby spojené s vyřízením dědictví v Americe dostal od Boggianoho rodiny listinný a obrazový materiál, aby ho mohl použít pro další studium a publicistickou činnost. Krom deníků a nalezených negativů získal Frič i detailní soupis jednotlivých snímků a obrazů, které Boggiani během pobytu vytvořil. Ve Fričově pozůstalosti bylo nalezeno 175 skleněných negativů. Frič se považoval za Boggianiho následovníka a pokračoval v jeho díle, které doplnil a zpřesnil. Některé fotografie Boggianiho byly publikovány již dříve a to v etnografických a antropologických souvislostech.
Fotogalerie
Fotografie Guida Boggianiho
Guido Boggiani: Mladá pomalovaná žena, půl těla zepředu
Guido Boggiani: Smějící se Míllet, poloviční postava
Guido Boggiani: Bělovlasý stařec, půl postavy z boku
Guido Boggiani: Juancinova manželka, půl postavy z profilu
Publikace
Až v roce 1997 vznikl projekt výstavy z fotografického díla italského malíře Guida Boggianiho (1861–1901). Tuto výstavu realizovali Pavel Frič a Yvonna Fričová, šlo o putovní výstavu, která mezi léty 1997–2002 byla představena publiku v mnoha městech České republiky, ale také v zemích jako Itálie, Finsko, Rakousko, Portugalsko.
Krom zmíněné výstavy jsou Pavel a Yvonna Fričovi autory publikace fotografií, která se nazývá Giudo Boggiani fotograf (1861–1901) a byla v roce 1997 vydána nakladatelstvím Titanic. Tato kniha získala prestižní ocenění Fotografická kniha roku 1998.
Při sestavování publikace a přípravě výstavy, kde diváci mohli vidět okolo devadesáti záběrů, byla poprvé hlavním kritériem výtvarná hodnota Boggianových snímků. Fotografie byly rozděleny do čtyř tematických celků, tak jak tomu bylo v Boggianově tvorbě. Vybrané fotografie byly znovu zvětšeny, v poměru 1:1 z originálních velkoformátových skleněných negativů bez jakýchkoliv opravných zásahů – retuší poničených míst či výřezů, tak aby byl patrný současný stav negativů a nebyl narušen účinek a původnost Boggianovi tvorby.
