František Borgia (Francesco Borgia, někdy česky František Borgiáš, vlastním jménem Francisco de Borja y Aragon; 28. říjen1510, Gandia, Španělsko – 30. září1572, Řím) byl třetí generál jezuitského řádu. Byl předním představitelem katolické reformy 16. století a organizátorem jihoamerických misií. Zhruba sto let po své smrti byl svatořečen.
Životopis
Narodil se roku 1510 ve Španělsku jako syn vévody z Gandie. Vévodové z Gandie byli přímými potomky papeže Alexandra VI., který byl Františkovým pradědem.[1] Po matce byl pravnukem krále Ferdinanda II. Aragonského. Vstoupil do diplomatické služby na dvoře španělského krále Karla V. Habsburského, kde poznal dvorní dámu královny a svou budoucí manželku Eleonoru de Castro, příbuznou z portugalského královského dvora, s níž měl osm dětí (Carlos, Isabel, João, Álvaro, Fernando, Afonso, Joana, Doroteia). Jeho syn João (Juan) byl koncem 16. století jedním ze španělských vyslanců v Praze, kde roku 1581 vydal knihu Empresas morales.
Když královna Isabela Portugalská po porodu v Toledu 1. května 1539 zemřela, František doprovázel její smuteční vůz s rakví až do Escorialu a tam se zúčastnil otevření rakve. Otřesen pomíjivostí života rozhodl se svůj život proměnit a stát se řeholníkem. Vzápětí (24. června 1539) jej španělský král Karel V. jmenoval vicekrálem Katalánie, což vstup do řádu oddálilo, na jeho duchovní obrat zapůsobilo setkání s Ignácem z Loyoly, zakladatelem Tovaryšstva Ježíšova. Od té doby František praktikoval ignaciánské exercicie. Roku 1546, po smrti své manželky, začal studovat teologii a vstoupil tajně do řádu. Jeho rozhodnutí bylo zveřejněno až roku 1551, kdy byl vysvěcen na kněze. V letech 1554–1561 stál v čele jako provinciál španělské provincie Tovaryšstva. Při zakládání Collegia Romana, jezuitské vzdělávací instituce, která je předchůdcem dnešní Gregoriánské univerzity, spolupracoval se sv. Ignácem a sv. Františkem Xaverským. Patřil k prvním donátorům této koleje, jež poskytovala vzdělání a ubytování zdarma. Roku 1565 byl zvolen třetím generálem řádu jezuitů. Odmítl jmenování kardinálem.
V duchovní sféře byl vyznavačem kultu Panny Marie, šiřitelem kopií zázračných obrazů a podporovatelem laických mariánských sdružení. Dbal na podporu nemocných a umírajících v období morové epidemie.
Podporoval také misijní činnost svého řádu. Jako generální představený Tovaryšstva Ježíšova řád rozšířil a vyslal misionáře do Brazílie, Mexika, Peru, Moluk, Afriky, Floridy a na Kanárské ostrovy. Pomohl též papeži Piu V. jako agitátor při přesvědčování španělského, portugalského a francouzského královského dvora k diplomatickému sblížení a spojení vojenských sil pro tažení proti Osmanským Turkům. Ve Španělsku byl přijat, ve Francii nikoliv. Při této cestě onemocněl a na zpáteční cestě 1. října 1572 v Římě zemřel. Po smutečních obřadech v chrámě Il Gesú v Římě byla vystavena jeho posmrtná maska (dodnes je uložena v tamním muzeu) a tělo bylo přeneseno k pohřbu do jezuitského kostela v Madridu.
František Borgia obrací na víru umírajícího hříšníka, Francisco Goya
Ikonografie
František z Borgie bývá vyobrazen s charakteristickou fyziognomií, krátce střiženým plnovousem, v řádové sutaně jezuity, na hlavě s kvadrátkem, u nohou s odloženým kardinálským kloboukem, nebo také s knížecí korunou, s lebkou jako symbolem pomíjivosti pozemského života a s knihou řádových pravidel v ruce. V epických scénách se modlí před zemřelou královnou Isabelou, nebo u oltáře slouží mši a při pozdvihování kalicha se nad ním vznáší hostie ve svatozáři.
Patrocinium
František z Borgie je jedním ze 149 řádových patronů jezuitů, patronem Gandie, proti zemětřesení a proti moru. Jeho památka je připomínána 30. září, původně 10. a pak 1. října; v jezuitském řádu je připomínán 3. října.[2]
Vyobrazení
Alonso Cano: Sv. František Borgiáš v jezuitském oděvu s královskou korunou na lebce, olejomalba na plátně, (repro zde v liště)
Antonio Palomino de Castro: Sv. František Borgiáš se modlí u zemřelé královny Isabelly a rozhoduje se vstoupit do duchovního stavu; olejomalba na plátně, konec 17. století (aukce)
Francisco de Zurbarán: Portrétní figura sv. Františka z Brogie, olejomalba na plátně, Sevilla, Provinciální muzeum krásných umění
Francisco Goya: Legendární scéna Obrácení umírajícího hříšníka; Madrid, sbírka Markýzy ze Santa Cruz
Ferdinand Maxmilián Brokof: Socha sv. Františka Borgiáše mezi dvěma anděly s jeho atributy, pískovec, 1710, Praha, Karlův most, její návrhová kresba pochází od Jana Jiřího Heinsche
František Baugut: Socha Sv. Františka Borgiáše, pískovec, 1740, mezi sochami před chrámem sv. Barbory v Kutné Hoře
Jan Jiří Heinsch: Oltářní obraz Sv. František Borgiáš, olejomalba na plátně, po zrušení řádu jezuitů obraz přenesen do kostela sv. Prokopa v Praze Jinonicích, po jeho zboření do Národní galerie v Praze
Jan Jiří Heinsch: Oltářní obraz Sv. František Borgiáš a jeho spolubratr hosty v chudé hospodě, světec medituje o duchovní podstatě života, pro který je důležitější pevná víra a morální bezúhonnost než sytý žaludek, olejomalba na plátně, z neurčeného jezuitského kláštera; dnes Galerie moderního umění, Roudnice nad Labem
Jan Jiří Heinsch: Oltářní obraz Sv. František Borgiáš v modlitbě k Panně Marii, olejomalba na plátně, z chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře; dnes České muzeum stříbra, Kutná Hora
.jpg)
