Commentariorum ac disputationum in tertiam partem divi Thomae (1590)Operis de religione (1625)De incarnatione, pars prima (1745)
Suárez byl z osmi dětí v rodině slavného advokáta, studoval filosofii a teologii v Granadě a později právo v Salamance. Roku 1564 vstoupil do jezuitského řádu, 1572 byl vysvěcen na kněze a začal přednášet filosofii v Segovii, kde na sebe upozornil odvážným výkladem Tomáše Akvinského.[3] Od roku 1575 přednášel teologii v Ávile, Segovii a Valladolidu. Jeho originální myšlenky vedly představené k tomu, že poslali jeho spisy k posouzení papeži, výsledkem bylo však pozvání na Collegium Romanum do Říma, kde v letech 1580–1585 přednášel a jeho přednášky navštěvoval i papež. Po návratu do Španělska přednášel v Alcalá, Salamance a Coimbře a rok před smrtí odešel do ústraní v Lisabonu.
Dílo
Suárez přizpůsobil středověkou scholastiku novým poměrům. Jeho subtilní výklad Tomáše znamenal ve skutečnosti významné posuny. Suárezův systém staví na první místo lidskou vůli oproti rozumu a dává větší význam jednotlivému jsoucnu – a tedy i člověku – oproti Tomášovu důrazu na obecné a společné. Proto si vysloužil čestný titul doctor eximius (výjimečný učitel). Suárezova filosofie už také počítá s tím, že vedle ní existují i jiné filosofické a teologické proudy – například humanismus, reformace, ale také františkánský scotismus a klasická scholastika – a ovšem také skepticismus a věda. Koncept „přirozené teologie“ pochází vlastně také od Suáreze, i když navazuje na Tomáše a další.
V podobě, kterou jí vtiskl právě Suárez, ovlivnila scholastika celou novověkou filosofii. René Descartes se vůči ní sice vymezuje, nicméně právě z ní jeho myšlení i pojmový aparát vychází; podobný vliv měla na Gottfrieda Leibnize i na Christiana Wolffa a tudy i na Immanuela Kanta. Veliký a trvalý význam měly Suárezovy spisy právnické a státoprávní, kde hájí práva jednotlivých občanů i poddaných, odmítá božský původ panovnické moci a lidství chápe jako univerzální, což bylo významné zejména v době koloniálních výbojů. Přirozené právo chápe jako produkt boží vůle, která je však poznatelná skrze lidský rozum.[4] Jeho státoprávní spisy nechali anglický i francouzský panovník veřejně spálit. Suáreze se dovolával Hugo Grotius a z jeho pojetí přirozeného práva, suverenity lidu až po právo na odpor i zásadní rovnosti křesťanských i nekřesťanských států v mezinárodním právu vychází moderní právní myšlení.[3]
Spisy
Summae theologiae. De Deo uno et trino, I, 1607
Suárezovy sebrané spisy vyšly v Benátkách (1740–1758) ve 23 svazcích a v Paříži (1856–1861) ve 28 svazcích, k nimž přibylo ještě několik doplňků. Nejznámější spisy jsou:
De Deo incarnato, (O vtěleném Bohu, 1590)
Disputationes metaphysicae, (Metafysické disputace, 1597), jeho hlavní metafysické dílo
De iustitia Dei, (O boží spravedlnosti,1599)
De legibus ac Deo legislatore, (O zákonech a Bohu zákonodárci, 1612), teorie práva
GORFUNKEL, Aleksandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. Kapitola „Druhá scholastika“, s. 192–193.
KOBLÍŽEK, Jan: Pojem společenského souhlasu u Františka Suáreze, Refugium Olomouc 2014, ISBN978-80-7412-157-9
D. Heider, "Kdo byl František Suárez? Život a dílo vynikajícího doktora". Refugium 2009
M. Altrichter, Mají jezuité vlastní morálku? Studie o F. Suárezovi. Velehrad 2004
.jpg)
_Commentariorum_ac_disputationum_in_tertiam_partem_divi_Thomae.png)
_Operis_de_religione.png)
_De_incarnatione,_pars_1.png)
