Byl to výjimečný člověk (číst uměl ve dvou letech a doktorát z práva získal v patnácti). V roce 1613 se stal radním v Rotterdamu, přijal arminianismus a po Arminiově smrti se stal vůdcem této křesťanské skupiny. Když se roku 1618 postavil proti oranžskému princi Mořici Nasavskému, byl na doživotí uvězněn. V roce 1620 se mu podařilo uprchnout k francouzskému dvoru a v letech 1634 – 1645 byl v Paříži švédským velvyslancem.
V právních otázkách kritizoval humanisty, kterým vyčítal jmenovitě to, že vyzdvihovali dokonalost klasického římského práva a většinou mu připisovali až „úroveň nepsaného rozumu a spravedlnosti“ (scripta ratio et iustitia). Dokonalé a spravedlivé právo je možné podle Grotia odvodit jen z rozumu a lidské přirozenosti.
Ve své knize Mare Liberum (1609) se zabýval otázkou politického členění moře a zastával názor, že „širé moře patří všem.“
Dílo
Celé jeho teologické dílo bylo dáno na Index zakázaných knih. Z jeho dalšího díla pak: Apologeticus, Poemata, De imperio summarum, Annales et historiae, Dissertationes de studiis instituendis, Commentatio ad loca quaedam n. testamenti, Dissertatio de coenae administratione a Explicatio decalogi.[pozn. 1] Jeho neslavnější dílo – De iure belli ac pacis, bylo dáno na Index dekretem z r. 1627. Nicméně nakonec bylo vypuštěno, neboť v edici Indexu z r. 1900 se již nenachází.