PROFILPELAJAR.COM

Ferenc Gyulai
Ferenc Gyulai
Vrchní velitel v Lombardii
	Ve funkci:; 27. dubna 1859 – 8. června 1859
Rakouský ministr války
	Ve funkci:; 2. června 1849 – 16. července 1850
Předchůdce	Franz Cordon
Nástupce	Anton Csorich
Narození	1. září 1798; Pešť
Úmrtí	21. září 1868 (ve věku 70 let); Vídeň
Místo pohřbení	Hrobka Wratislavů z Mitrowicz v Čimelicích
Rodiče	Ignácz Gyulay
Profese	politik a důstojník
Ocenění	rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského; Řád sv. Stanislava 1. třídy; Řád bílého orla; Řád sv. Anny 1. třídy; rytíř Řádu zlatého rouna
Commons	Ferencz Jozsef Gyulai
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferenc hrabě Gyulay de Marosnémeth et Nádaska (německy Franz Joseph Graf Guylay; 1. září 1798, Pešť – 21. září 1868, Vídeň), také známý jako Ferencz Gyulai nebo Franz Gyulai, byl maďarský šlechtic a rakouský generál, který dosáhl vojenských úspěchů především v Itálii v revolučních letech 1848–1849. Následně se stal rakouským ministrem války (1849–1850). V roce 1859 převzal vrchní velení rakouských vojsk v Itálii, v rámci války se Sardinií byl poražen v bitvě u Magenty a penzionován.^[1]

Životopis

Narodil se jako jediný syn rakouského generála hraběte Ignáce Gyulaye a jeho manželky Marie, rozené baronky Edelsheimové. Od sedmnácti let sloužil jako poručík u 60. pěšího pluku „Ignác Gyulay“. V roce 1820 byl přeložen do husarské brigády „Hesse-Homburg“ jako nadporučík, následně byl povýšen na hejtmana císařských hulánů. V roce 1826 byl jmenován velitelem husarské brigády „Württemberg“ a brzy poté, v roce 1829, se stal nadporučíkem pěchoty „Hesse-Homburg“.

V roce 1837 byl povýšen na generálmajora a v roce 1846 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V roce 1847 se stal vojenským velitelem Terstu a během revoluce v roce 1848 bylo jeho úkolem čelit hrozbě italských států v Pule. Byl nucen bránit císařskou flotilu v Pule, aby se jí nezmocnili povstalci. Jeho taktika a úsilí znemožnily neapolsko-sardinské flotile přepadnout klíčové přístavy na Istrii. Bitva u Custozy zmírnila tlak na pobřeží Jaderského moře.

V roce 1849 byl Gyulay povýšen do hodnosti polního zbrojmistra^[2] a v létě byl císařem Františkem Josefem jmenován rakouským ministrem války.^[3] V této funkci se podílel na potlačení maďarské revoluce. Po obléhání Györu 28. června 1849 následovala bitva u Komárna, kterou však v raných fázích opustil, i kvůli tendenci císaře a jeho pobočníka Grünna obejít jeho funkci ministra při vojenských rozhodnutích.^[4] Byl převelen do Milána, aby se ujal vedení 5. armádní divize.

V roce 1857 byl po rezignaci Josefa Radeckého Gyulay jmenován vrchním velitelem v Lombardii se sídlem v Miláně.^[5] Na začátku roku 1859 zahájily Sardinie a Piemont společně s Francií mobilizaci své armády a přípravu invaze na italská území ovládaná Rakouskem. Dne 23. dubna 1859 vydalo Rakousko ultimátum, v němž požadovalo demobilizaci Sardinie. Po jeho odmítnutí začala druhá italská válka za nezávislost. Jako velitel rakouských sil v severní Itálii dostal hrabě Gyulay rozkaz překročit 29. dubna 1859 řeku Ticino, hranici mezi rakouským a sardinským územím. V reakci na to byly francouzské síly pod vedením Patrice MacMahona vyslány na obranu svých sardinských spojenců. Dne 20. května 1859 byly rakouské síly vedené maršálem Filipem Stadionem (1799–1868) poraženy v bitvě u Montebella, poté se Gyulay stáhl zpět na rakouské území. Později utrpěl další porážku v bitvě u Palestra.^[6] Francouzská armáda poté překročila Ticino na rakouské území a po malé bitvě dobyla vesnici Boffalora. Nakonec se 5. června setkaly hlavní rakouské a francouzské armády v bitvě u Magenty. Rakušané vedeni Gyulayem byli poraženi, což vedlo k jeho odvolání do Vídně. Císař František Josef I. převzal osobní velení rakouské armády v Lombardii-Benátsku, ale následnou bitvu u Solferina (24. června 1859) prohrál.

V jedné ze svých posledních vojenských akcí byl Gyulay poslán na obranu Mantovy před piemontskou invazí. V tomto úkolu neuspěl, město se vzdalo v roce 1866, což nakonec vedlo k jeho připojení k nově vytvořené Itálii.^[7]

V říjnu 1859 byl Gyulay penzionován a od té doby žil v soukromí. Byl též c. k. tajným radou a komořím. Za zásluhy byl nositelem Řádu sv. Štěpána a velkokříže Leopoldova řádu. Během své vojenské kariéry získal Řád Marie Terezie a Vojenský záslužný kříž, několik vyznamenání obdržel také od zahraničních panovníků. V roce 1853 obdržel Řád zlatého rouna. Byl ženatý s hraběnkou Antonií Vratislavovou z Mitrovic († 1831), manželství ale zůstalo bez potomstva.^[8] V roce 1866 adoptoval svého synovce barona Leopolda Edelsheima (1826–1893), který byl též generálem v rakouské armádě a od roku 1866 užíval jméno Edelsheim-Gyulai.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ferenc Gyulay na anglické Wikipedii.

↑ Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2022-12-08]. Dostupné online.
↑ Služební postup in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 61 dostupné online
↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583
↑ Rothenburg, G. The Army of Francis Joseph. West Lafayette: Purdue University Press, 1976. p 40.
↑ Italian states before 1861 A-N. www.worldstatesmen.org [online]. [cit. 2022-12-08]. Dostupné online.
↑ name="RonField"> [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 1849083215. ^{[nedostupný zdroj]}
↑ Ron Field, Garibaldi. Bloomsbury, 2011. ISBN 978-18-49083-21-8
↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser: 1868. [s.l.]: Perthes 1132 s. Dostupné online. (německy) Google-Books-ID: zEpNAAAAcAAJ.

Literatura

Deak, Istvan. Beyond Nationalism: A Social & Political History of the Habsburg Officer Corps 1848-1918. Oxford University Press, 1990. ISBN 0-19-504505-X.
Morris, Charles. One Hundred Years of Conflict Between the Nations of Europe: The Causes and Issues of the Great War. The John C. Winston Company, Philadelphia, PA, 1914.