Narodil se jako čtvrté z pěti dětí (ale jediný syn) nožíře Františka Famíry (1864–1911) a jeho ženy Františky, rozené Šotolové.[1] Rodina se přestěhovala do Prahy-Holešovic, když byly Emanuelovi tři roky, a dále do chudších podnájmů v Libni, když otec zemřel. Emanuel se vyučil nožířem a od 20. let provozoval v pražské Libni nožířskou živnost.
Od mládí patřil k místní chudině, účastnil se levicového hnutí jako typický proletář. V letech 1930–1933 byl členem skupiny intelektuálů, sdružené okolo časopisu Levá fronta a vstoupil do KSČ. Byl všestranné múzicky nadaný. Roku 1930 založil levicové loutkové Divadlo pionýrů, pro které vyřezal rozměrné loutky, a Kašpárka údajně nahradil pionýrem Vencou.[2] Jako tanečník samouk byl v letech 1922–1933 sólistou baletu Národního divadla, v letech 1945–7 balet řídil a vedl dětskou přípravku. Roku 1948 pracoval krátce v pobočce firmy Sandrik v Mikulášovicích na Šluknovsku, aby pozvedl výrobu nožů. V letech 1957–1962 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné v Praze na Hollarově náměstí.[3] S manželkou žil v Praze-Libni. V letech 1950–1970 měl ateliér v Kandertově ulici č. 1, kde byla na fasádě umístěna jeho pamětní deska. Před rokem 1989 byla jeho jménem pojmenována dnes zaniklá ulice. Ve stopě většiny délky ulice Famírova v současnosti (2019) vede ulice Čuprova.
Od února 1968 patřil ke kritikům KSČ, kteří napadali polednovou politiku Strany zleva, a srpnovou okupaci přivítal.
Výtvarné dílo
Z rozmanitého malířského a sochařského díla jsou nejvíce ceněny obrazy pražské periférie a krajinomalba ze 30. až 40. let 20. století, ale i grafické listy a portrétní busty ve stylu levicově orientovaného civilismu. Poválečná tvorba již byla poplatná socialistickému realismu. Rád používal pálenou hlínu a dřevo.