Ekologické zemědělství (někdy též biozemědělství^[1], řidčeji organické zemědělství) je zemědělský systém zohledňující přirozené koloběhy látek a jejich závislosti. Využívá hnojiva organického původu, jako je kompostovaný chlévský hnůj, zelené hnojení a kostní moučku, a klade důraz na techniky, jako je střídání plodin a smíšené plodiny, a na etické přístupy vůči chovaným zvířatům. Vzniklo na počátku 20. století jako reakce na rychle se měnící zemědělské postupy. Certifikované ekologické zemědělství zaujímá celosvětově plochu 75 milionů hektarů.^[2] Ekologické zemědělství se stále rozvíjí, za podpory řady organizací. Zásadní je podpora se biologická ochrana proti škůdcům, smíšené plodiny a podpora hmyzích predátorů. Ekologické normy jsou navrženy tak, aby umožňovaly používání přirozeně se vyskytujících látek a zároveň zakazovaly nebo přísně omezovaly syntetické látky.^[3] Povoleny jsou přirozeně se vyskytující pesticidy, jako je například pyrethrin, zatímco syntetická hnojiva a pesticidy jsou obecně zakázány. Mezi povolené syntetické látky patří síran měďnatý, elementární síra nebo ivermektin. Zakázány jsou geneticky modifikované organismy, nanomateriály, kaly z čistíren odpadních vod, regulátory růstu rostlin, hormony stejně jako používání antibiotik v chovu hospodářských zvířat.^[4][5] Zastánci ekologického zemědělství uvádějí výhody v oblasti udržitelného rozvoje, otevřenosti, soběstačnosti, samostatnosti a nezávislosti, zdraví, potravinové bezpečnosti a bezpečnosti potravin.^[6][7]

Metody ekologického zemědělství jsou mezinárodně regulovány a právně vymáhány mnoha státy, přičemž z velké části vycházejí z norem stanovených Mezinárodní federace hnutí ekologického zemědělství (IFOAM), mezinárodní zastřešující organizací pro ekologické zemědělství, která byla založena v roce 1972.^[8] Ekologické zemědělství lze definovat jako „integrovaný zemědělský systém, který usiluje o udržitelnost, zvyšování úrodnosti půdy a biologické rozmanitosti, přičemž až na vzácné výjimky zakazuje syntetické pesticidy, antibiotika, syntetická hnojiva, geneticky modifikované organismy a růstové hormony“.^{[9][10][11][12]}

Od roku 1990 trh s biopotravinami a dalšími produkty rychle roste, v roce 2020 dosáhl celosvětové tržby 121 miliard euro.^[2] Tato poptávka způsobila podobný nárůst ekologicky obhospodařované zemědělské půdy, která např. od roku 2001 do roku 2020 rostla ročním tempem asi 8 %.^[13][2] V roce 2020 tak bylo na celém světě ekologicky obhospodařováno přibližně 75 mil. ha, což představuje přibližně 1,6 % celkové světové zemědělské půdy, v Evropské unii 14,9 mil. ha, což je asi 9,2 % zemědělské půdy.^[2]

Ekologické zemědělství může být přínosné z hlediska biodiverzity a ochrany životního prostředí na místní úrovni. Protože však ekologické zemědělství má ve srovnání s konvenčním zemědělstvím nižší výnosy, je potřeba další zemědělské půdy na jiných místech světa, což znamená, že přírodní půda musí být přeměněna na zemědělskou. To může způsobit ztrátu biologické rozmanitosti a negativní dopady na klima, které by mohly převážit nad dosaženými místními environmentálními přínosy.^[14] Navíc může způsobit, že okolní konvenční zemědělství bude muset používat více pesticidů.^[15]

Základem ekologického hospodaření je zdravá půda. Nedá se tedy začít s biozemědělstvím na půdě, kde donedávna probíhalo chemické hnojení, stávající kontaminace půdy ovšem není brána na zřetel při uznání bio-postupů. Udržení a zlepšování úrodnosti půdy se provádí přirozeným hnojením (hnůj, kejda, kompost, atd.), zeleným hnojením, pestrými osevními postupy a šetrným obděláváním půdy, které musí mimo jiné bránit erozi. Díky střídání plodin na poli a mnohotvárné kulturní krajině v jeho okolí se vytváří biologická rovnováha, která posiluje schopnost rostlin bránit se proti chorobám a škůdcům. Podporovány jsou ekologicky stabilizující prvky krajiny jako remízky, meze i břehové porosty. Regulace plevelů se v rámci ekologického zemědělství provádí s využitím moderní techniky přizpůsobené přírodě. Ekologičtí zemědělci nesmí používat průmyslová hnojiva, syntetické pesticidy, herbicidy, regulátory růstu i plodnosti, přenosy embryí a geneticky modifikované organizmy.

Zvířata jsou na ekologických farmách krmena převážně z produkce vlastního ekologického podniku, farma chová jen tolik hospodářských zvířat, kolik je schopna uživit vlastní produkcí. Nákup krmiv je možný pouze z jiných certifikovaných ploch. Zvířata musí mít dostatek prostoru, musí jim být umožněn pohyb mimo ustájení (a to i v zimě) a je předepsána minimální rozloha pastvin na 1 kus, přesahující masové chovy jsou proto vyloučeny. Cílem takového zemědělství je pracovat v co nejvíce uzavřených cyklech koloběhu látek, využívat místní zdroje a minimalizovat ztráty. Hlavním principem je biologický koloběh:

zdravá půda ⇒ zdravé rostliny ⇒ zdravá zvířata ⇒ zdravé potraviny ⇒ zdraví lidé ⇒ nenarušená krajina.

V Evropské unii upravuje pravidla ekologického zemědělství mj. nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů.^[16] V České republice definuje ekologické zemědělství a stanovuje kritéria pro označení produktů jako „produkt ekologického zemědělství“ zákon o ekologickém zemědělství č. 242/2000 Sb.^[17]

Ekologické podniky mají za povinnost jejich produkci značit tím, že před název výrobku uvedou předponu BIO (např. BIO pšenice). Předchází se tím záměna s konvenčními. Všechny biopotraviny prodávané v Evropské unii musí být značeny jednotným logem, evropskou bioznačkou, zeleným lístečkem z hvězdiček.^[18] Jednotlivé členské země navíc mohou používat i vlastní národní značky.

Ekologické zemědělství není pro lidstvo žádnou novinkou. Tradiční zemědělské postupy byly dodržovány a rozvíjeny po tisíce let. Mezi ně ale vždy patřilo i odlesňování.^[19] Výraznou změnu přinesla až průmyslová revoluce, se kterou přišlo také masivní využívání průmyslově vytvářených hnojiv a pesticidů. Brzy se však začaly projevovat nežádoucí účinky těchto výrobků^[zdroj?]. V reakci na to někteří vědečtí odborníci na půdu i někteří zemědělci začali hledat jiné možné cesty, jak ozdravit půdu a zachovat přitom výši produkce.

Dnešní ekologické zemědělství vychází, podle některých zdrojů, z biodynamického zemědělství.^[20] To je považováno za nevědecké.^[21] V Británii vděčí ekologické zemědělství za svůj rozvoj botanikům Siru Albertu Howardovi a jeho manželce Gabrielle Howardové, v německy hovořících zemích mělo hlavní vliv švýcarské "Selské hnutí" (Bauernheimatbewegung), které usilovalo o ochranu selského stavu před postupující industrializací. Po druhé světové válce začal systematický výzkum v oblasti ekologického zemědělství a postupně vznikala výzkumná střediska i obory v rámci vysokoškolského studia. K velkému rozvoji ekologického zemědělství v Evropě došlo zejména koncem 60. let v reakci na stále zřetelnější problémy konvenčního zemědělství (kvalita produkce, ochrana prostředí, přírodní zdroje, energie, zdraví spotřebitelů, udržitelnost aj.).

Ekologické zemědělství prodělalo během posledních několika desítek let, co do průběhu a co do objemu, dramatický rozvoj. Dnes je v Evropě i v ostatním světě uznávanou alternativou k intenzivnímu (konvenčnímu) zemědělství, které bylo ekologickými principy výrazně ovlivněno. Ekologické zemědělství je dobře zakotveno v legislativě a podporováno i výukou a výzkumnou činností na vysokých školách. Uplatňuje se v rozvojových i vyspělých zemích. která např. od roku 2001 do roku 2020 rostla ročním tempem asi 8 %.^[13][2] V roce 1990 bylo na celém světě ekologicky obhospodařováno přibližně 15,8 mil. ha a v roce 2020 už 75 mil. ha, což představuje nárůst asi 8 % ročně.^[13][2] Celkem je takto obhospodařováno asi 1,6 % celkové světové zemědělské půdy, v Evropské unii 14,9 mil. ha, což je asi 9,2 % zemědělské půdy.^[2] Největší rozloha ekologické půdy je v Austrálii (36 mil. ha), dále v Argentině (4,5 mil ha), Uruguay (2,7 mil. ha). Největší podíl z celkové zemědělské půdy je v Lichtenštejnsku (42 %), dále v Rakousku (27 %) a Estonsku (22 %). Mezi kontinenty je největší plocha v Oceánii (35,9 mil. ha) skoro polovina světové ekologické zemědělské půdy) a dále v Evropě (17,1 mil. ha) a Latinské Americe (9,9 mil. ha); následuje Asie (6,1 mil. ha), Severní Amerika (3,7 mil. ha) a Afrika (2,1 mil. ha).^[2]

K roku 2020 bylo v Evropě obhospodařováno 17,1 mil. ha, na kterých působilo asi 418 tisíc ekologických producentů. Největší obdělávaná plocha připadá na Francii (2,5 mil. ha), dále Španělsko (2,4 mil. ha) a Itálii (2,1 mil. ha). V Itálii je největší počet ekostatků (72 tisíc), na druhém místě je Francie (53 tisíc).^[2]

V České republice (ČR) byl rozvoj ekologického zemědělství umožněn až demokratickými změnami ve společnosti po roce 1989, státem je podporováno státem hned od roku 1990.^[22] Republika se nachází na špičce mezi novými zeměmi EU a řadí se na přední světové místo v rozsahu ploch zařazených do ekologického hospodaření. Zatímco v roce 1990 fungovaly tři ekologické farmy, obhospodařující celkem 480 hektarů,^[22] ke konci roku 2004 byl celkový počet ekologicky hospodařících zemědělců a podniků 836 a bylo zaregistrováno zhruba 263 tisíc hektarů ekologicky obhospodařované půdy. K 31. 12. 2020 hospodařilo ekologicky 4 665 ekostatků, a to na celkové výměře 543 tisíc ha, což představuje podíl 15 % z celkové výměry zemědělské půdy.^[23] Průměr v zemích v Evropě je 3 %, v Evropské unii asi 9 %. Podílem ČR zaujímá 9. místo ve světě.^[2] Největší podíl ekologicky obhospodařované půdy však tvoří trvalé travní porosty (82 %), méně potom orná půda (17 %) a trvalé kultury (sady a vinice) (1 %).^[23]

Níže tabulka počtu farem, celkové výměry půdy a její struktury v ekologickém zemědělství ČR (1990–2020), údaje vždy k 31.12. daného roku. Zdroj^[23]

Ekologické zemědělství v ČR je podporováno státem již od roku 1990.^[22]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Organic farming na anglické Wikipedii.

• Biodynamické zemědělství
• Demeter International (certifikační organizace a ochranná známka)
• Integrované zemědělství
• Komunitou podporované zemědělství
• Permakultura
• Tiny forest

• Obrázky, zvuky či videa k tématu ekologické zemědělství na Wikimedia Commons
• Sekce ekologického zemědělství na portálu Ministerstva zemědělství ČR
• PRO-BIO, svaz ekologických zemědělců ČR
• Bioinstitut - Institut pro ekologické zemědělství a udržitelný rozvoj krajiny
• Lovime.bio - informace o biopotravinách od Pro-bio ligy
• Ekologické zemědělství na portálu Evropské komise (česky)