Ego-dokument je pramen osobní (soukromé) povahy, jenž zpravidla nebyl adresován veřejnosti, ale má vědeckou hodnotu. V českých badatelnách bývaly tyto jednotliviny či soubory zprvu označovány jako „písemná pozůstalost“, později začaly být evidovány jako „osobní fond“.[1] Při výzkumu sociálních dějin musí badatelé brát v úvahu sebeobraz autora.
Doba renesance umožnila poprvé svobodně nahlížet do soukromí jedinců. Do této epochy spadá rozmach osobní korespondence, autobiografií, deníků, memoárů, štambuchů a subjektivně zabarvených cestovních zpráv.[2] Tyto archiválie byly později pojmenovány jako ego-dokumenty.
Poprvé koncept „dokumentu ega“ představil historik Jacob Presser během svých přednášek v akademickém roce 1952–1953; poté o něm napsal ve svém článku „Mijmeringen bij een Nobel Prize“ v De Groene Amsterdammer dne 24. října 1953 (po udělení Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel Winston Churchill za šestidílnou historii druhé světové války).
dokumenty rodinných příslušníků (pokud netvoří samostatný fond);
cizí materiál;
písemný materiál vzešlý z úřední a veřejné činnosti původce pozůstalosti, tj. písemnosti, které svou povahou patří do pramenů úředních, ale zůstaly ponechány v osobním fondu.[1]
