Na tento článek je přesměrováno heslo passport. Možná hledáte: pasport – soupis majetku.
Na tento článek je přesměrováno heslo cestovní pas. Možná hledáte: vnitřní pas – doklad totožnosti.
Cestovní pas (nebo krátce jen pas) je cestovní dokument, který pro konkrétního člověka vydává vláda státu, jehož je občanem. Je základním dokumentem, který je potřeba pro vstup a projíždění jinými státy.
Ve stanovených případech (např. pro cestování občana Evropské unie po jejím území a do některých dalších států) postačuje pro překročení hranic průkaz totožnosti (pro občany ČR občanský průkaz).[1]
Historie
Předchůdci pasů byly průvodní (ochranné) listy, u nás též nazývané glejty, které vydával panovník nebo vyšší šlechtic. V Česku je neznámější glejt, který vydal Zikmund LucemburskýJanu Husovi. Tento glejt mu zajišťoval ochranu na cestě do Kostnice (nikoliv po dobu koncilu, kde byl Hus odsouzen). Z těchto listů se pasy postupně vyvinuly.[2]
V Rakouském císařství byly cestovní pasy zavedeny na základě císařského nařízení ze dne 9. února 1857, č. 31 ř. z., o zavedení nového pasového systému. V Rakousko–Uhersku byly ve 2. polovině 19. století cestovní pasy (tehdejší terminologií pocestní pasy) vydávány v zásadě tolerantně. Po opatření kolkem byly dále bezplatné a jejich vydání mohlo být odepřeno pouze osobám nesvéprávným a těm, které zčásti nebo zcela pozbyly občanská práva. Obsahovaly jméno a příjmení cestující osoby, zaměstnání, bydliště, věk, náboženství, cíl cesty, podpis, dobu platnosti a popis cestujícího. Za určitých podmínek mohl být pas vydán dokonce i osobám vyšetřovaným na svobodě pro politické záležitosti.[3]
Císařské nařízení platilo s navazujícími změnami až do roku 1928, kdy bylo novým zákonem zrušeno. První republika stanovila vydávání pasů zákonem o cestovních pasech 55/1928. Tyto pasy již musely mít fotografii cestující osoby (fotografie se do pasů dostaly na přelomu 19. a 20. století). Vydání pasu mohlo být odepřeno z vyjmenovaných důvodů, mezi nimi i „světoběžníkům ze zvyku“.[4]
Jak za Rakousko–Uherska, tak za první republiky nemusela mít manželka a děti vlastní pas, postačilo zapsání do pasu manželova (otcova).[4]
Biometrický pas, který již užívá většina států na světě, obsahuje také RFIDčip (varianta bez čipu se v ČR vydává s dobou platnosti jen 6 měsíců). Pas kromě běžných údajů obsahuje také údaje biometrické, které usnadňují identifikaci předkladatele dokladu jako oprávněného držitele.
Pokud je ke vstupu potřeba vízum, bývá vlepeno do cestovního pasu.[pozn. 1] V jednodušších případech je vízum udělováno přímo při překračování hranic formou otisku razítka.
Pasy byly označeny za velmi slabý článek ve světovém cestovním bezpečnostním systému,[5] protože je snadné je napodobit nebo pozměnit. Málo zemí kontroluje, zda předkládaný pas není na seznamu ztracených nebo zmizelých.
Diplomatický pas a Služební pas – vydává se zákonem stanovenému okruhu osob, jejich platnost je omezena na 10 let (bez biometrických údajů na 1 rok). Služební pas se vrací po ukončení služební cesty.[6]
Laissez–passer je diplomatický cestovní dokument vydávaný zejména pro pracovníky mezinárodních organizací (OSN).[7]