Dánská národní vlajka Dannebrog Poměr stran: 28:37 Dánská státní a válečná vlajka Splitflag Poměr stran: 56:107 Dánská námořní válečná vlajka Orlogsflag Poměr stran: 7:17
Vlajka Dánska, známa jako Dannebrog, je tvořena červeným listem o poměru stran 28:37 s bílým skandinávským křížem sahajícím až ke krajům.[1]
Skandinávský kříž se objevuje i na vlajkách všech dalších severských zemí: švédské, finské, norské a islandské. Během období Dánska-Norska byla tato vlajka používána i jako vlajka Norska, které přijalo svou dnešní vlajku až v roce 1821. Dánská vlajka patří k nejstarším na světě – používala se již v roce 1219 a je nejstarší státní vlajkou, stále používanou nezávislým státem.[2]
Rozměry dánské vlajky
Dánská královská vlajka Poměr stran: 56:107
Historie dánské vlajky
Legenda o prvním objevení se dánské vlajky je mezi Dány velice populární. Podle ní dánská vlajka spadla z nebe 15. června1219 při bitvě u Lyndanisse v dnešním Estonsku ve chvíli, kdy dánská vojska krále Waldemara II. prohrávala. Biskup Andrei se obrátil o pomoc k Bohu, který mu seslal právě tento rudý prapor s bílým křížem. Armáda posilněná podporou z míst nejvyšších bitvu dokázala vyhrát, a proto si tento prapor nechala jako svůj symbol.[3] Většina historických dokumentů tuto legendu potvrzují. Je tím nejstarší vlajkou světa.
Další vlajky
Splitflag a Orlogsflag mají stejnou specifikaci, ale právně to jsou dvě odlišné vlajky.
Splitflag je tvořena obdélníkovým listem zakončeným dvěma prameny, barva červeného pozadí má stejný odstín jako červená barva na Dannebrog. Tato vlajka je užívána na pevnině. Orlogsflag má stejný tvar jako Splitflag, ale barva pozadí je tmavší než na Dannebrog. Tato vlajka je užívána pouze na moři.
Dánsko se od 1. ledna 2007 člení na pět regionů. Regiony nesmí mít své znaky, užívají pouze loga a vlajky s logem (nebo jeho částí) včetně názvu regionu.[4]
↑GLENDAY, Craig. Guinness World Records 2010: The Book of the Decade. [s.l.]: Jim Pattison Group, 2009. S. 119.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ŠŤÁHLAVSKÝ, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha: Radioservis, 2002. ISBN80-86212-26-2. Kapitola Město čtyř jmen, s. 79.
.svg)
.svg)
