Roku 1834 byl král Michal I. (1802–1866) vypuzen do exilu. Ani on ani jeho potomci se však nevzdali nároku na portugalský trůn, čímž stali protikráli panující královny Marie II. (1819–1853) resp. po ní vládnoucích panovníků ze sasko-kobursko-gothajské dynastie. Ke smíru mezi oběma znesvářenými liniemi rodu došlo roku 1921, mezitím však roku 1910 v Portugalsku proběhl vojenský puč a monarchie byla nahrazena autoritářskými republikami a poslední portugalský králEmanuel II. (1889–1932) byl nucen žít v exilu v Anglii. Jelikož neměl Emanuel žádné potomky, určil za svého nástupce Eduarda II. Nuna (1907–1976), vnuka krále Michala. Od roku 1976 je hlavou dynastie Braganzů jeho syn Duarte III. Pio, a tím pádem také teoretickým pretendentem trůnu, pokud by se Portugalsko stalo opět monarchií. Titul vévoda z Braganzy opět legalizovala portugalská vláda v roce 2006.[1][nenalezeno v uvedeném zdroji]
od 1976: Jeho královská výsost Duarte Pio, vévoda z Braganzy, Guimarães a Barcelos, markýz z Vila Viçosa, hrabě z Arraiolos, Ourém, Faria, Neiva a Guimarães.
↑Governo legitima e defende D. Duarte de Bragança [online]. Correio da Manha [cit. 2006-09-07]. Dostupné online. (portugalsky)
↑ Zvanična Veb prezentacija Kraljevske Porodice Srbije. www.royalfamily.org [online]. [cit. 2019-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-18.
↑ Royal and Hashemite Order of the Pearl of Sulu. web.archive.org [online]. 2018-01-31 [cit. 2019-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-01-31.
↑ REPÚBLICA DEMOCRÁTICA DE TIMOR-LESTE | Jornal da República. m.arquivo.pt [online]. [cit. 2019-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-07. (anglicky)