První vzlet proběhl 4. června 1918. Na svou dobu bylo letadlo velmi moderní což budilo nedůvěru jak u pilotů tak u německého letectva. Od konce května do druhé poloviny června byl uspořádán v Adlershofu konkurz stíhacích letadel, kterého se letoun zúčastnil neoficiálně. Dne 3. července jej zkoušel Wilhelm Reinhard velitel letkyJagdgeschwader I Richthofen, pojmenované po jejím dřívějším veliteli Manfredu von Richthofenovi, a letecké eso s 20 sestřely. Při střemhlavém letu povolila jedna vzpěra upevňující horní křídlo, které se utrhlo, stroj havaroval a kapitán Reinhard na následky zranění zemřel.
Po tomto neúspěchu byly při stavbě dalších strojů zesíleny závěsy křídel. Letounu se také vytýkalo těžké ovládání křidélek a špatný výkon při stoupání ve vyšších nadmořských výškách, což bylo odstraněno výměnou motoru. Po úpravách se jeden stroj v říjnu 1918 zúčastnil třetí soutěže na nová stíhací letadla v Adlershofu. Byla objednána sériová výroba 50 kusů, ale začátkem roku 1919 byla výroba zastavena.
Popis konstrukce
Zeppelin-Lindau (Dornier) D.I side
Letoun byl na svou dobu velmi moderní, měl samonosná křídla bez vzpěr mezi nimi. Horní křídlo nesly vzpěry odkloněné široce do stran a napojené čtyřmi čepy. Nosníky a žebra křídel byly z duralových nosníků potažených přes polovinu hloubky plechem, zadní část pak byla potažena plátnem spolu s křidélky, která měla duralovou kostru. Také trup letadla s integrální kýlovou plochou a kostry vodorovné ocasní plochy i směrového kormidla byly duralové potažené plátnem. Proudnicová palivová nádrž byla nesena pod trupem a v případě poškození a zapálení se dala odhodit. Podvozek byl nesen dvěma širokými profilovanými vzpěrami.
Po uzavření příměří byly dva stroje prodány do USA. Jeden z prototypů byl dodán americkému námořnictvu a druhý americké armádní letecké službě. Jeden stroj si ponechalo muzeum továrny Dornier ovšem ten byl zničen při bombardování během Druhé světové války.
_D.I.jpg)
_D.I_side.jpg)
