Řemeslník, který provádí dlažbu neboli dláždění, se nazývá dlaždič (dlaždička je naproti tomu zdrobnělina od slova dlaždice, nejde tedy o přechýlený tvar slova dlaždič).[1]
Dláždění kostkami či betonovou dlažbou
Dlažba z přírodního kamene
dlažba z velkých kostek (tl. 140–160 mm)
dlažba z drobných kostek (tl. 80–120 mm)
dlažba z mozaikových kostek (ta je známa většinou na chodnících) (tl. 50 (40)–60 mm)
V posledních letech[kdy?] je dláždění betonovou dlažbou oblíbenější, než dříve obvyklý asfaltový beton. V zámkové dlažbě jsou jednotlivé dlažební kostky či dlaždice tvarované tak, aby do sebe přesně zapadaly. Přínos betonové dlažby je v ceně a v její opakovatelné rozebíratelnosti. Současně odvádí srážkovou vodu, která po vybetonované ploše pouze steče.[3]
Zatravňovací dlažba
Používá se na zpevnění povrchů. Využívá se nejen jako zpevnění chodníků na zahradách nebo garážových stání aut před domem, ale také pro náročné a velmi zatěžované povrchy. Dlažba má protiskluzový povrch, rychle se staví a má relativně velkou odolnost proti povětrnostním vlivům, chemickým látkám a zatížení. Dlaždice se vyrábí v jednoduché variantě pro zpevňování chodníků na zahradách, až po vysokozátěžové panely pro extrémní zatížení.
Dělení stylů
dláždění vlaštovkou
řádkové dláždění
dláždění diagonální (úhlopříčné)
dlažba kroužková
dlažba vějířová
Druhy kostek
kamenné
žulové
mramorové
vápencové
pískovcové
čedičové
andezitové
břidlicové
syenitové
travertinové a další
betonové
dřevěné
Dřevěná dlažba
Dlažba ze dřeva je svým vzhledem a charakterem na pohled velmi příjemná i praktická. Je vhodná především na menší plochy náročněji upravených odpočinkových teras a zákoutí. Dřevěná dlažba je nehlučná, teplá, charakterem povrchu velmi působivá, a také rychle vysychá. Velmi dobře a přirozeně působí dřevo v bezprostřední návaznosti na obytné a účelové stavby.
Trvanlivost a celková odolnost dlažby závisí na kvalitě dřeva, vhodné a důkladné impregnaci a dostatečně pevném a dobře izolovaném uložení dřeva do půdy. Jednoduchá dlažba je často upravována z kulatých špalíků. Velmi dobré je dřevo bukové, dubové, akátové, ale i borové a jilmové. Do dlažby lze kombinovat i více různých druhů dřeva.
Dřevěná dlažba z borových, olejem impregnovaných špalíků bývala například jedním z typických znaků vozovky na Mostu dr. Edvarda Beneše v Ústí nad Labem, od jeho postavení v roce 1936. Tato dlažba sice nezatěžovala nosnou konstrukci, ale za mokrého počasí byla velmi kluzká a nebezpečná pro chodce i automobily. Přesto vydržela na místě přes 30 let a až poté, co byla v roce 1968 zrušena tramvajová doprava přes most, byla nahrazena živičným povrchem.[4]
Mrazuvzdorná dlažba
Mrazuvzdorná dlažba je keramická dlažba s malou nasákavostí. Principem mrazuvzdornosti je neschopnost nasáknout vodu do keramického střepu. Tato voda by při poklesu teploty pod bod mrazu zmrzla, zvětšila svůj objem a tím rozrušila střep. Dnešní moderní slinuté materiály mají dle normy nasákavost okolo 0,05 %.
Reference
↑PSJČ, SSJČ, hesla dlaždič a dlaždička, přístup přes databázi DEBDict
↑Dějiny města Ústí nad Labem: Stavební vývoj v letech 1918 - 1938, Most dr. Edvarda Beneše [online]. Město Ústí nad Labem, 1995 [cit. 2014-07-13]. Dostupné online.