Divadélko ve Smetanově muzeu

Divadélko ve Smetanově muzeu
Chybí zde svobodný obrázek
StátČeskoČesko Česko
Další informace
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Divadélko ve Smetanově muzeu, bylo divadlo vzniklé v roce 1941 z části souboru Divadélka pro 99. Divadlo existovalo až do roku 1945.

Vznik divadélka

Soubor divadla byl tvořen především konzervatoristy, kteří hráli v letech 1940–1941 v Divadélku pro 99 v souboru vedeném Jindřichem Honzlem. V létě 1941 bylo působení divadélka v salónu U Topičů nuceně ukončeno výpovědí ze strany nakladatelství F. Borový a část souboru se pak přestěhovala do Smetanova muzea, kde od podzimu 1941 soubor vystupoval v koncertní síni s kapacitou okolo 150 míst pod názvem Divadélko ve Smetanově muzeu[1],[2]. První představení se konalo 23. září 1941.

Jindřich Honzl pracoval v divadle ještě chvíli v roce 1941 a pak byl nucen kvůli útokům ze strany fašistického tisku, především Vlajky a Arijského boje, odejít do ústraní[3]. Dle Honzlova přání se ujal vedení souboru nejprve Felix le Breux[4] a po jeho odchodu do Nezávislého divadla na jaře 1942 vedl divadlo Antonín Dvořák, a to až do května 1945.[1]

Soubor

V souboru Divadélka ve Smetanově muzeu vystupovali např. Antonie Hegerlíková, Karel Houska, Zdeněk Stránský (od podzimu 1941 do konce roku 1943[5]), Marie Motlová, Stanislav Zvoníček, Jaromír Spal, Josef Pehr, Felix le Breux, Jiří Seydler, Stanislav Vyskočil a další[6]. Režisérem byl Antonín Dvořák, který od roku 1943 současně působil v Intimním divadle.

K častým návštěvníků divadla pařili mj. Jindřich Plachta, Jan Drda, Václav Řezáč, Karel Konrád, Karel Teige a Jiří Frejka.[7]

Působiště

Divadélko působilo od počátku ve Smetanově muzeu, v roce 1942 krátce také ve Stálém divadle v Unitarii v Karlově ulice (později zde sídlil DISK), v roce 1943 hrál soubor v Nezávislém divadle na Václavském náměstí a v sezóně 1943/1944 v Intimním divadle pod hlavičkou "Studio Intimního divadla". Po názorových neshodách s ředitelem Intimního divadla Jaromírem Dohnalem se soubor na jaře roku 1944 znovu vrátil do Smetanova muzea.[8]

Ukončení činnosti

Posledním představením Divadélka ve Smetanově divadle v době války bylo ilegální nastudování hry Král Ubu, uvedené pro pozvané hosty v květnu 1944 ve Smetanově muzeu a věnované J. Honzlovi k jeho 50. narozeninám.[9]. V této inscenaci účinkoval jako host Jindřich Plachta.[7]

Po osvobození soubor vystupoval krátce jako Soubor Jindřicha Honzla a pak byl převeden do Studia Národního divadla.[10]

Citát

„ Největším přínosem Divadélka ve Smetanově muzeu byly herecké kreace. Nešlo ovšem o nějaké mimořádně vyspělé individuální výkony jednotlivců, na to byli všichni příliš mladí a nezkušení. Přínosem byla herecká tvorba divadélka jako celek. Obdobně jako v případě Větrníku se herecké výkony i této skupiny vyznačovaly stylovou sjednoceností, detailním propracováním dikce i mimiky a zároveň – navzdory silným režisérským stylizacím – i značným uvolněním vnitřních tvořivých sil herců. “
— Bořivoj Srba[11]

Repertoár, výběr

  • 1941 J. Honzl: Dvě lásky Mikoláše Alše, režie Jindřich Honzl
  • 1942 F. Mach: Balada o stínu, režie Antonín Dvořák
  • 1942 V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, režie Antonín Dvořák
  • 1942 J. N. Nestroy, J. K. Tyl: Enšpígl, režie Antonín Dvořák (v titul. roli Zdeněk Stránský)
  • 1943 Sofoklés: Slídiči (Zrození komedie), režie Antonín Dvořák
  • 1943 Viktor Dyk: Veliký mág, režie Antonín Dvořák (hráno pod hlavičkou Studia Intimního divadla)
  • 1943 J. W. Goethe: Urfaust, režie Antonín Dvořák
  • 1943 Lev Blatný: Smrt na prodej, režie Antonín Dvořák
  • 1943 A. Dumas: Dáma s kameliemi, režie Antonín Dvořák (hráno pod hlavičkou Studia Intimního divadla[8])
  • 1944 J. Pokorný: Píseň otroků a bídy (montáž ze starořecké lyriky) – cenzurou zakázáno[8]
  • 1944 A. Jarry:Král Ubu, režie Antonín Dvořák (nastudování věnováno J. Honzlovi k jeho 50. narozeninám)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 530
  2. ↑ Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964, str. 221
  3. ↑ Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964, str. 222
  4. ↑ František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 365
  5. ↑ Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 120, 121
  6. ↑ František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 107
  7. ↑ a b Ladislav Tunys: Dobrák od kosti Jindřich Plachta, vyd. Ametyst, Praha, 2003, str. 146, ISBN 80-85837-43-9
  8. ↑ a b c Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 51, ISBN 80-7008-107-4
  9. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 532, 668
  10. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 532
  11. ↑ Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 259

Literatura

  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193–4, 200
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 104, 106–8, 126, 154–5, 365, 372–3, 380, 414
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 71, 107, 117, 120, 122, 129, 154, 187
  • Jindřich Honzl: Divadélko pro 99, Orbis, Praha, 1964, str. 221–3
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 530, 532–4, 577, 631–2, 668, foto 307
  • Kolektiv autorů: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha, 2000, str. 50–52, ISBN 80-7008-107-4
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 86
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 8, 27, 89, 221, 238, 258–9, 261–2, 267–9
  • Ladislav Tunys: Dobrák od kosti Jindřich Plachta, vyd. Ametyst, Praha, 2003, str. 145–6, ISBN 80-85837-43-9

Externí odkazy