Brežněvova doktrína omezené suverenity řídila sovětskou zahraniční politiku od roku 1968 do Perestrojky. Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Leonid Iljič Brežněv považoval hrozbu, že by se některá socialistická země odvrátila od socialismu ke kapitalismu, za problém nejen této země, ale i všech ostatních socialistických států. Sovětský svaz si tím vlastně vyhradil právo intervenovat v libovolné zemi východního bloku, ve které by existovalo takové nebezpečí. Brežněvova doktrína byla aplikována pro ospravedlnění okupace Československa v roce 1968 a Afghánistánu v roce 1979.
Podmínky k této politice na mezinárodním poli vznikly po druhé světové válce, kdy se SSSR stal supervelmocí a Evropa byla rozdělena železnou oponou. K prvnímu násilnému potlačení pokusu o změnu režimu došlo již za Nikity Chruščova v červnu 1953, kdy bylo sovětskou okupační armádou potlačeno východoněmecké povstání. Další protirežimním protestem ve východním bloku bylo poznaňské povstání v Polsku v červnu 1956, které bylo násilně potlačeno domácí silou. Nejvýznamnější vojenskou intervencí SSSR za Chruščova bylo potlačení maďarského povstání na podzim 1956, kdy již v období počínající destalinizace premiér Imre Nagy ohlásil úmysl vystoupit z varšavského paktu a obnovit svobodné volby.
