Mládí prožil v Oděse, kam se s rodinou přestěhoval v sedmi letech. Zde přišel do styku s přístavními dělníky, námořníky a cizinci a díky svému jazykovému talentu se naučil francouzsky, turecky, řecky a arabsky.[2]
Na přání rodičů odešel studovat přírodní vědy na univerzitu v Novorossijsku (studium ukončil roku 1906), ale přitom absolvoval také námořní školu a získal kvalifikaci navigačního důstojníka dálné plavby.[2]
Během revoluce v roce 1905 byl ve studentském vojenském oddíle při obraně židovské čtvrti a přepravoval do Oděsy lodí z Rumunska a Bulharska zbraně pro revolucionáře.
Zúčastnil se expedice na Jenisej[1], kde se seznámil s problémy konstrukce říčních lodí. Roku 1911 se proto rozhodl tento obor studovat na Polytechnickém institutu v Petrohradě a v rámci praxe absolvoval plavbu třemi oceány.[2] Studium ukončil roku 1916 a poté pracoval v oděském přístavu jako námořník, navigátor a inženýr. Později působil jako středoškolský pedagog. Když se setkal se svým spolužákem z oděského gymnázia spisovatelem Kornějem Čukovským, vyprávěl jeho dětem zážitky ze svých cest. To ho inspirovalo ke vstupu do literatury.[2]
Boris Žitkov patří k zakladatelům sovětské dětské literatury. Je autorem mnoha drobných uměleckonaučných knížek na technická témata, napsal encyklopedii pro děti[1] a rovněž publikoval povídky s námořní tematikou a příběhy ze života dětí a zvířat.[2] Spolupracoval s mnoha novinami a časopisy pro mládež: Ленинские искры (Leninské jiskry), Новый Робинзон (Nový Robinson), Ёж (ježek), Чиж (Čížek), Юный натуралист (Mladý přírodovědec), Пионер (Pionýr). Pracoval také jako korespondent v Dánsku.
Žitkov považoval za své hlavní dílo historický román o revoluci roku 1905 Viktor Vavič (Виктор Вавич). Posmrtné vydání v roce 1941 ve třech dílech bylo staženo a zničeno díky negativní recenzi A. Fadějeva. První dvě knihy románu byly vydány v letech 1929 a 1934. Kompletní román mohl být znovu publikovaný až v roce 1999.
Žitkov zemřel na rakovinu plic v Moskvě 19. října 1938. Byl pohřben na Vagankovském hřbitově.
Морские истории (1925, Mořské historie), povídky ze života námořníků.
Чёрныe паруса (1927, Černé plachy), historická novela líčí osud kozáka Hrycka, který je při přepadu tureckého pobřeží zajat a prodán do otroctví.
Удав (1928, Hroznýš), příběh karetního hráče a defraudanta, který v životní tísni přijme pod cizím jménem místo u cirkusu. Touha zachránit rodinu udělá ze slabocha hrdinu.
Что я видел (1939, Co jsem viděl), dětská encyklopedie, česky jako Děti, pojďte do světa. Ve vtipných příhodách a zážitcích malého zvídavého chlapce, cestujícího s maminkou přes Moskvu k babičce na venkov, seznamuje autor dětského čtenáře se světem, který jej obklopuje.
Что бывало (1939, Co se skutečně stalo), soubor povídek rozdělených do dvou částí. První, nazvaná Povídky o velkých i malých obsahuje veselé i smutné příběhy malých dětí. Ve druhé s názvem Povídky o ptácích a zvířatech se autor soustředil na zvířecí příběhy (o slonu, langustě, orangutanu, orangutanu, kachňátku nebo toulavé kočce).
Помощь идёт (1939, Pomoc přichází), příběhy se šťastným zakončením, které ukazují dětem, jak včasná a obětavá pomoc lidí dokáže zabránit velikým katastrofám, i když se již zdají být neodvratné.
Морские истории и Paссказы (1937, Mořské historie a povídky), souborné vydání autorových povídek ze života námořníků, česky jako Na moři.
Виктор Вавич (psáno v letech 1929–1937, vydáno posmrtně 1941, Viktor Vavič), román o ruské revoluci v roce 1905, který autor považoval za své hlavní dílo. Po odmítnutí románu Alexandrem Fadějevem byl celý náklad zničen a další vydání mohlo vyjít až roku 1999, a to pouze díky tomu, že dcera Korněje Čukovského spisovatelka Lidia Čukovská jeden exemplář knihy zachránila.[3]
