V letech 1433 až 1434 došlo v rámci husitského hnutí k vyvrcholení sporů mezi radikálními a umírněnými husity. Vojska sirotků neúspěšně obléhala katolickou baštu Plzeň, země byla hospodářsky vyčerpaná. Když byla husitská zásobovací výprava do Bavorska nedaleko hranic u Hiltersriedu napadena a téměř zničena, vypukly nepokoje. Bojovníci obviňovali z neúspěchu hejtmany, fyzicky byl napaden i Prokop Holý, který poté opustil vojsko a uchýlil se do Prahy. Situace se nezlepšila ani připojením vojska sirotků, kteří se vrátili na podzim z výpravy k Baltu. Nespokojenost rostla také mimo husitské hnutí a od bratrstev se začínal výrazněji odvracet i selský lid. V zájmu ukončení vysilujících válek pak umírnění husité vytvořili koalici s katolickou šlechtou a jali se jednat o podpoře českého krále Zikmunda Lucemburského. Poté, co začátkem května získali převahu nad pražským Starým i Novým Městem, nevyhnutelně se schylovalo k zásadnímu polnímu střetu obou frakcí. Obě vojska se pak střetla 30. května 1434 v bitvě u Lipan nedaleko Českého Brodu. Husitsko-katolická koalice zde díky vhodně zvolené taktice drtivě zvítězila. Zástupcům zbytků polních vojsk se buď podařilo uprchnout, anebo pak uzavřeli příměří.
Poněkud stranou těchto třenic stál husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, původem zchudlý šlechtic z Vřesovic na jižní Moravě, během husitských válek hejtman v severních Čechách a zformovatel a vrchní hejtman žatecko-lounského svazu od roku 1425. Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal pod svou správu Ústí, které ovládal pravděpodobně až do roku 1436. Po bitvě pak od roku 1427 sídlil ve Žluticích,[1] kde si později nechal vybudovat hrady Nevděk a Mazanec,[2] a do dalších větších vojenských husitských akcí se velice nezapojoval. Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se zástupci Basilejského koncilu.[3] Začátkem roku 1434 pak na českém provinciáloviŘádu německých rytířůAlbrechtu z Dubé a Lipé obléhal hrad Kostomlaty poblíž Milešovky. Tím se obratně vyhnul podpoře táboritů a sirotků Prokopa Holého v bratrovražedné bitvě u Lipan a zároveň tím vázal vojenské oddíly severočeské katolické šlechty, které tak nemohly do boje zasáhnout.[4] Po jejím skončení tak jeho svaz představoval možná největší husitský voj v českých zemích, který se do lipanského střetu nezapojil a byl tak politicky nepředvídatelný.
Pravděpodobný průběh
O událostech okolo Řevničova informuje několik soudobých kronik, např. Staré letopisy české či Husitská kronika.
Při zpáteční cestě z bojiště od Lipan se oddíly plzeňského landfrýdu a karlštejnského purkrabího, vracející se na domovské území přes oblast severozápadních Čech, rozhodly Jakoubkovo vojsko vylákat k přímé konfrontaci. Jejich velitel Aleš Holický ze Šternberka, někdejší zemský správce, vedl své vojsko k Rakovníku, poté pak zamířil severozápadním směrem od města. Část Jakoubkova vojska se Šternberkovým oddílům vydala vstříc, zatímco jeho druhá část stále obléhala kostomlatský hrad, přičemž urazila několik desítek kilometrů, a patrně se zastávkou v Lounech či Žatci se vydala směrem k Rakovníku. Ke kontaktu obou armád došlo 9. června 1434 v lese na vrchovině Džbán v okolí obce Kroučová, asi deset kilometrů severovýchodně od Rakovníka. Žatecko-lounský svaz provedl pohotový útok na připravené vojsko Aleše Holického a po krátkém boji v lesním terénu ustoupilo do svého týla, kde se skrylo za vozovou hradbu. V těchto pozicích pak dokázal odrazit nepřátelský protiútok.[5] Krátce nato pak obě armády odtáhly z bojiště.
Podle Bartoška z Drahonic ztratil Jakoubek z Vřesovic 150 mužů, což kronikář označil za velké vítězství, aniž by uvedl ztráty katolického vojska. Sám Jakoubek bitvu za prohranou nejspíše nepovažoval.[6] Podle letopisů Jana z Gubenu však husité v bitvě přišli o 300 mužů.[7] Padlí byli pochováni ve dvou pohřebních jámách v místech pozdějšího kostela svaté Markéty v obci Kroučová, objevených při bourání původní kaple ze 17. století roku 1904.
Hodnocení bitvy
I přes porážku u Řevničova a v podstatě strategicky zbytečný výpad proti katolíkům si Jakoubek z Vřesovic zachoval bojeschopné vojsko, s nímž posléze vlivně zasahoval do českých vnitřních poměrů. S vojskem se vrátil ke Kostomlatům, které nakonec dobyl.[8] Po skončení husitské revoluce hrad formálně koupil od dědiců, a tak svou držbu legalizoval. V létě 1434 bojoval za Bavorským lesem, kde vypálil klášter ve Waldsassenu. Nedlouho poté neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho majetky z dob revoluce. Tento záměr mu vyšel, navíc Zikmund mu věnoval majetky bývalého teplického kláštera, dále Chomutov, Toužim, Ploskovice a Pátek. Zikmund jej roku 1437 krátce před svou smrtí jmenoval hejtmanem žateckého kraje. V této pozici pak porazil německé katolické síly v bitvě u Želenic roku 1438.
Odkazy
Reference
↑Oltářík. Hrad Jakoubka z Vřesovic. Příprava vydání Ivan Lehký, Milan Sýkora. Most: Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, 2015. 134 s. ISBN978-80-86531-14-4. S. 20. Dále jen Lehký, Sýkora (2015).
