Jednalo se o další model do řady úspěšných předválečných letadel této firmy, která byla vyráběna pro sportovní a školní účely. Byl postaven pouze jeden prototyp, který byl imatrikulován jako OK-BEG.[2]
Konstrukce dolnokřídlého jednoplošníku Beneš-Mráz Be-56 Beta-Major vycházela z konstrukci dalších dvou, předchozích typů akrobatických letadel, dvousedadlovek Be-50 a Be-52.[3] Oba tyto letouny byly vybaveny invertními, čtyřválcovými motory Walter, Walter Minor 4 (Be-50) a Walter Major 4 (Be-52). Oproti letounu Be-52 byl letoun Be-56 značně odlehčen a jako jednosedadlový letoun byl pro použití v akrobacii více obratný a lépe ovladatelný. Letoun byl mimo továrních zkoušek důkladně zkoušen ve Vojenském technickém leteckém ústavu (VTLÚ).[4] Rozhodnutím Ministerstva veřejných prací dle Zprávy č. 59/1936 na základě vyhovujících zkoušek získal letoun oprávnění k používání při mezinárodních letech.[5]
Následně byl letoun za pilotáže šéfpilota ing. Josefa Koukala předváděn potencionálním zájemcům v zahraničí. Bylo to např. v Belgii, Rumunsku a Bulharsku, avšak bez úspěchu. Případnému uplatnění na trhu rovněž nepomohlo osazení motorem Major 4, který podobně jako u dalších letounů Beneš-Mráz, kde byl použit, se projevoval jako zdroj neustálých potíží pramenících z vibrací tohoto motoru v oblasti nízkých otáček. Letoun byl vystavován na celostátní letecké výstavě v Praze, která se konala od 12. června do 6. července 1937.[6] Koncem září 1937 se konal hojně obsazený III. národní let RČS a II. národní soutěž v letecké akrobacii spojená s leteckým dnem ve Kbelích. Do těchto podniků již továrna letoun Be-56 nepřihlásila.
Popis letounu
Tato otevřená jednosedadlovka tvarově připomínala svou „sestru“ Beneš-Mráz Be-52 Beta-Major, s níž se shodovala v řadě základních rozměrů.
Křídla byla shodná s Be-52, ale vykazovala vyšší bezpečnostní násobek (16)[4] při nižší celkové hmotnosti letadla. Trup měl prostor pouze pro pilota a v něm umístěné řízení bylo stejného, jednoduchého provedení jako v Be-52. V trupu před pilotním kokpitem byla umístěna jediná benzínová nádrž.
Střední část křídel byla provedena v jednom celku s trupem s tím, že obě vnější části křídel byly zavěšeny na zesílených kováních pomocí speciálních čepů. Dýhovaná křídla se směrem ke konci rapidně zužovala. Obdélníkový průřez trupu s klenutou horní částí odpovídal použitému řadovému motoru. Vpředu byl ukončen přepážkou s protipožární stěnou, na níž bylo uchyceno motorové lože. Samotný prostor v kokpitu počítal i s dostatečným místem pro umístění padáku. Kokpit byl vybaven všemi nezbytnými přístroji pro řízení letounu včetně přístrojů pro let v mlze.
Podvozek byl dvoudílný se značným rozchodem kol a aerodynamickými, kalhotovými kryty kol. Každá, samostatná část podvozku byla přichycena k přední stěně hlavního podélníku 4 šrouby.
MotorWalter Major 4 byl pružně uložen na gumových podložkách. Motorové lože bylo svařeno z ocelových trubek. Snadno odklopitelné kryty dovolovaly z obou stran snadný přístup k motoru.[7]
Použití
Vlastníkem letounu byla choceňská továrna. Byl používán pro předváděcí lety a pro účast na leteckých výstavách. Bylo o něm psáno, že má znamenitou stoupavost a dostup, že s ním lze bezpečně provádět lety střemhlav, jak vyplynulo ze zkoušek u VTLÚ.[8]
Letoun si "zahrál" v českém špionážním filmu Vzdušné torpédo 48 (1936). V dramatickém leteckém souboji byla pilotka Irena Vengerová (Míla Reymondová) na tomto letounu s imatrikulací OK-BEG (ve filmu pojmenovaném jako CK-Ikarus) přinucena k přistání, ke kterému ji donutil Petr Nor (Antonín Novotný) letící na stíhacím dvouplošníku Avia B-534. Autorem scénáře byl Karel Hašler, který si ve filmu natočeném v AB Barrandov, také zahrál (dr. Marvan). Filmováno za účasti expertů z ministerstva národní obrany.[9]
↑ ab Letadla BE továrny ing. P. Beneš - ing. J. Mráz v Chocni. Letectví. Květen - červen 1937, roč. XVII. (1937), čís. 5–6, s. 245–248. Dostupné online.
↑ Z leteckých zpráv Ministerstva veřejných prací (Ročník V - 1936). Letectví. Červenec 1936, roč. XVI. (1936), čís. 7, s. 278. Dostupné online.
↑AMBRUŠ, Ján mjr. let. Naše sportovní letectví na letecké výstavě. Letectví. Červenec 1937, roč. XVII. (1937), čís. 7, s. 301–302. Dostupné online.
↑ Dva nové typy konstrukce inž. P. Beneše: BE 52 a BE 56. Letectví. Duben 1936, roč. XVI. (1936), čís. 4, s. 126–127. Dostupné online.
↑ Letadla "Be" na Celostátní letecké výstavě v Praze. Jas. 18.6.1937, roč. 11. (1937), čís. 25, s. 17. Dostupné online.
↑Vzdušné torpédo 48 [online]. Praha: POMO Media Group [cit. 2022-12-23]. Dostupné online.
↑SABO, Ivan. Stavy aeroplánov na Slovensku 1939 - 1945 [online]. Bratislava: www.gonzoaviation.com, 6.2.2013 [cit. 2019-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-26.
↑ Sportovní a turistické typy továrny inž. Beneše a inž. Mráze. Letectví. Únor 1936, roč. XVI. (1936), čís. 2, s. 60–61. Dostupné online.
↑FLIEGER, Jan. Beneš-Mráz Be-56 Beta-Major [online]. Nelahozeves: Občanské sdružení valka.cz, 3.2.2004 [cit. 2019-10-17]. Dostupné online.
Literatura
PAVLŮSEK, Alois. Sportovní a cvičná letadla, 1. vydání, Brno, CPress, 2016, S. 128 ISBN978-80-264-1146-8
Monografie Be-56 Major, Modelář, č. 12, 1977
(anglicky) TAYLOR, Michael J. H., Jane's Encyclopedia of Aviation, 1989, Studio Editions, London, S.152
(anglicky)World Aircraft Information Files, Bright Star Publishing, London, S. 890, 25 s.
(anglicky) GREEN, William. Aircraft of the Third Reich, Aerospace Publishing Limited, 2010, I.,105 s., ISBN978-1-900732-06-2