Bekasina malá

Jak číst taxoboxBekasina malá
alternativní popis obrázku chybí
Bekasina malá (ilustrace z roku 1844)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodbekasina (Coenocorypha)
Binomické jméno
Coenocorypha aucklandica
(Gray, 1845)
Areál rozšíření
Synonyma

Coenocorypha aucklandica aucklandica

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bekasina malá[2] (Coenocorypha aucklandica) je druh malého slukovitého ptáka obývajícího několik chladných subantarktických ostrovů Nového Zélandu.

Systematika

První popis druhu pořídil anglický přírodovědec George Robert Gray v roce 1845 na základě exempláře odchyceného během Rossovy expedice v roce 1840 na Enderbyho ostrově.[3] K roku 2022 se bekasina malá dělila do 3 poddruhů s následujícím rozšířením:[4]

Coenocorypha huegeli, vyhynulá Coenocorypha iredalei z Jižního ostrova a Coenocorypha barrierensis ze Severního ostrova byly dlouhou dobu považovány za poddruhy bekasiny malé, nicméně na základě morfometrických a genetických dat byly vyděleny do samostatných druhů.[5][6][7][8] Poddruh bekasiny z Campbellova ostrova (C. a. perseverance) byl objeven teprve v roce 1997 na 20hektarovém ostrově Jacquemart.[9]

Popis

Bekasina malá subsp. perseverance

Jedná se o malého nenápadného ptáka kryptických barev. Opeření hraje černými, hnědými, červenohnědými a bílými barvami, které jsou namixováni do bohatých vzorů. Na hlavě má výrazné podélné pruhování – pruhy vedou přes oči a jeden pruh se nachází i uprostřed čela a pokračuje přes hlavu až k šíji. Spodina bývá světlejších odstínů s méně výraznými vzory. Poddruhy se velmi mírně liší ve velikosti a vzoru na opeření. Nohy jsou krátké a hnědé, u subs. meinertzhagenae žlutavé. Zobák je asi 5 cm dlouhý, nepatrně zahnutý směrem dolů. Délka těla dospělých jedinců je kolem 23 cm, váha se pohybuje kolem 110 g. Samice jsou o něco větší než samci.[9][10][11]

Rozšíření a stanoviště

Druh je rozšířen po ostrovech Protinožců a na Aucklandových a Campbellových ostrovech. V rámci Aucklandových ostrovů se vyskytuje na ostrovech Adams, Disappointment, Enderby, Ewing, Rose a Ocean; nevyskytuje se na Aucklandově ostrově, což je největší ostrov Aucklandových ostrovů, jelikož se tam vyskytují zdivočelá prasata a kočky, které bekasina malá špatně snáší. Obývá části ostrovů s dostatkem vegetace, kde se dá dobře ukrýt. K typickému vegetačními pokryvu ostrovů patří kleče, kapradí, a různé trávy a byliny.[9] Celková populace druhu se k roku 2016 počítala v desítkách tisíc jedinců.[10]

Biologie

Bekasina malá subsp. perseverance

Živí se bezobratlými živočichy jako jsou pavouci, různonožci, hmyz a larvy. Potravu získávají hlavně z mokré půdy (např. u báze trsů trav nebo v hustém křoví, kde se drží vlhkost), do které se bekasinám dobře zapichuje jejich zobák, kterým potravu sbírají.[12] Samec se zvukově projevuje nízko položeným třek třek třek a kjuéjó, kjuéjó. Umí vydávat i mechanický zvuk pomocí rozvibrování svých ocasních per.[11] Tento chřastící zvuk lze slyšet hlavně v noci, když dochází k pózovacím aktivitám bekasin. Dovede létat, avšak jejich létající schopnosti jsou jen slabé, což je činí náchylné k predaci savců.[12]

Hnízdi si staví přímo na zemi v husté vegetaci. Ke kladení vajec dochází v závislosti na poddruhu od srpna do ledna. Samice kladou 2 velká vejce, z nichž každé představuje kolem 19–22 % váhy samice. Rozměry vejce jsou 43×31 mm, váha 23 g. Na ostrově Protinožců dochází ke dvěma snůškám během jediného hnízdního období. Inkubují samec i samice. Mláďata opouští hnízdo krátce po narození (v ten samý den), avšak nadále zůstávají v blízkosti rodiče do doby prvního letu, který nastává kolem věku 9 týdnů. Každý rodič se stará pouze o jedno mládě.[13][12]

Ohrožení

Hlavní ohrožení bekasin představují introdukovaní savčí predátoři, na které jsou malé, na zemi hnízdící bekasiny velmi citlivé. Z Campbellova ostrova byly bekasiny úplně vyhlazeny potkany, avšak po eradikaci těchto hlodavců v roce 2001 došlo k přirozené rekolonizaci Campbellova ostrova bekasinami. Podobně i zdivočelé kočky a zdivočelá prasata vyhladily populaci bekasin z Aucklandova ostrova.[9] Jelikož bekasiny obývají geograficky malé území a nadále čelí hrozbě nové invaze hlodavců či jiných savců, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako téměř ohrožený.[10]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ HUDEC, K. Soustava a české názvosloví ptáků světa. Přerov: Muzeum Komenského v Přerově, 2003. S. 55. 
  3. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 134–136. (anglicky) 
  4. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ WORTHY, Trevor H.; MISKELLY, Colin M.; CHING, Bob (R.) A. Taxonomy of North and South Island snipe (Aves: Scolopacidae: Coenocorypha), with analysis of a remarkable collection of snipe bones from Greymouth, New Zealand. New Zealand Journal of Zoology. 2002-01-01, roč. 29, čís. 3, s. 231–244. Dostupné online [cit. 2022-10-19]. ISSN 0301-4223. doi:10.1080/03014223.2002.9518307. (anglicky) 
  6. ↑ BAKER, Allan J.; MISKELLY, Colin M.; HADDRATH, Oliver. Species limits and population differentiation in New Zealand snipes (Scolopacidae: Coenocorypha). Conservation Genetics. 2010-06-01, roč. 11, čís. 4, s. 1363–1374. Dostupné online [cit. 2022-10-19]. ISSN 1572-9737. doi:10.1007/s10592-009-9965-2. (anglicky) 
  7. ↑ SHEPHERD, L. D.; BULGARELLA, M.; HADDRATH, O.; MISKELLY, C. M. Genetic analyses reveal an unexpected refugial population of subantarctic snipe (Coenocorypha aucklandica). S. 403–418. Notorni [online]. 2020 [cit. 2022-10-19]. Roč. 67, čís. 1, s. 403–418. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ GILL, B. J.; BELL, B. D.; CHAMBERS, G. K.; MEDWAY, D. G.; PALMA, R. L.; SCOFIELD, R. P.; TENNYSON, A. J. D. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. Wellington: Te Papa Press in association with the Ornithological Society of New Zealand, 2010. 502 s. Dostupné online. ISBN 978-1-877385-59-9. S. 192–193. (anglicky)  Archivováno 1. 11. 2023 na Wayback Machine.
  9. ↑ a b c d MISKELLY, C. M. Subantarctic snipe [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2022-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b c Auckland Snipe [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22727499A94950981, 2016 [cit. 2022-10-18]. Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22727499A94950981.en. (anglicky) 
  11. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 104.
  12. ↑ a b c Heather, Robertson & Onley 2015, s. 317.
  13. ↑ MISKELLY, C. M.; WALKER, K. J.; ELLIOTT, G. P. Breeding ecology of three subantarctic snipes (genus Coenocorypha). S. 361–374. Notorni [online]. 2006 [cit. 2022-10-19]. Roč. 53, čís. 4, s. 361–374. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S. J. J. F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy