V posledních desetiletích 7. století moc asyrské říše nezadržitelně slábla. To v judském království vzbudilo naděje na vytvoření panizraelského státu expanzí na území, jež dříve ovládalo izraelské království. Dříve než se však tyto plány mohly realizovat, mezinárodní situace se změnila: na západě prudce rostla moc Egypta, zatímco na východě se vzmáhala Babylonie. Střetnutí těchto dvou mocností mělo neblahé důsledky pro osud judského království.[1]
Když egyptský faraon Neko II. táhl proti Babylonii, zabil přitom roku 609 judského krále Jóšijáše u Megida, což zároveň znamenalo konec politického i náboženského reformního úsilí, jež Jóšijáš započal. Jóšijášova syna Jóachaze Egypťané odvlekli, takže místo něho vládl Jójakím. Po vítězství Babylonie nad Egyptem v bitvě u Karchemiše roku 605 se judský král stal babylonským vazalem. Ve snaze o vymanění se z babylonského područí král Jójakím požádal o pomoc Egypt, dříve než však nějaká pomoc přišla, oblehlo babylonské vojsko roku 597Jeruzalém. Během obležení Jójakím zemřel. Jeho syna Jójakína, kněze a aristokracii Babyloňané odvlekli do zajetí a na trůn dosadili Sidkijáše. I ten se však vzbouřil, tentokrát však měla babylonská odveta ještě drastičtější účinky. Nebukadnesar II. roku 587 Judsko vyplenil, dobyl Jeruzalém, zbořil Chrám[2] a část obyvatelstva odvlekl do zajetí (odhady počtu odvlečených se pohybují od několika tisíc do počtu maximálně 20 tisíc lidí, což by činilo čtvrtinu obyvatelstva).[3]
Zajatci, uprchlíci, pozůstalci a navrátilci
Zprávy o podmínkách zajatců v Babylonii jsou nejasné, žili zřejmě v Babylónu i na venkově a pravděpodobně vytvořili také nějakou formu organizace. Zbylému obyvatelstvu Judska nechal Nebukadnesar II. jistou míru autonomie, v jejíž čele stál Gedaljáš, jehož sídlem byla Mispa. Gedaljáš však byl kvůli snaze o spolupráci s Babyloňany záhy zavražděn a část obyvatelstva ze strachu před další babylonskou odvetou prchla do Egypta, mezi nimi i prorok Jeremjáš.[4] V Judsku však život neustal. Zbylí obyvatelé se navzdory těžkým podmínkám dále živili zemědělstvím, v jisté formě pokračoval také náboženský život.[5]
Roku 539 dobyli Peršané Babylon a o dva roky později jejich král Kýros II. vydal edikt, podle něhož se zajatí Judejci (odtud výraz Židé) mohli vrátit domů do provincie Jehud.[6] Tento edikt vynesl Peršanům loajalitu zejména vyšší židovské vrstvy, jež tvořila velkou část navrátilců. Návrat se však potýkal s mnoha problémy. Jen část Židů usazených v Babyloně mělo chuť se vrátit do stagnujícího Judska, a tak návrat probíhal pomalu a v několika vlnách. Navíc Židé, kteří se vrátili, se cítili být nositeli pravé formy náboženství a považovali náboženské představy obyvatelstva, jež v Judsku zůstalo, za pokleslé. Stroze proto odmítli nabídku jejich pomoci při obnově jeruzalémského chrámu. Původní obyvatelstvo se tudíž rozhodlo navrátilcům výstavbu Chrámu znemožnit.[7] To se jim sice nepovedlo, Chrám byl roku 516 dokončen, mezi původním obyvatelstvem a navrátilci však vznikly jen těžko překonatelné rozpory.[8]
Skutečná obroda náboženského života však nastala až po dalších padesáti letech okolo roku 458, kdy do Jeruzaléma přišel písař v hodnosti soudceEzdráš, který tvrdě kritizoval míšení Židů s cizinci a zpronevěřování se Božím zákonům.[9] Ezdráše následoval vysoký představitel perského dvora Nehemjáš, jenž obnovil i přes odpor Samařanů, Amónu i Arabů jeruzalémské hradby, prosadil sociální zákony a prosazoval náboženskou čistotu lidu (nesmíšená manželství). Ezdráš a Nehemjáš tak položili základy judaismudruhého Chrámu a prosadili přísné uplatňování deuteronomistického zákona.[10] Je pravděpodobné, že teprve v době této poexilní rekonstrukce sponzorované Peršany došlo k definitivní kompozici různých tradic do nám známého Pentateuchu, pěti knih Mojžíšových neboli Tóry.[11]
Důsledky
Po babylonském zajetí židovské dějiny nabraly nový směr. Davidovská dynastie ztratila své postavení a rozhodující roli hrál perský místodržitel a vrstva kněží jeruzalémského Chrámu.[12] Odmítnutím dialogu s původním obyvatelstvem judští navrátilci prohloubili rozpory společnosti Judska. Nejzřetelnější to bylo v případě Samařanů, kteří si dokonce později vystavěli na hoře Gerizim svůj vlastní chrám.[13]
Z dlouhodobého hlediska však nejdůležitější důsledek představovala proměna židovského náboženství. Židé se na rozdíl od mnoha okolních národů nesmířili s prohrou, neopustili Hospodina, ale snažili se katastrofu do svého náboženského pojetí zapracovat. Nenaplnění Hospodinova slibu Davidovi, že jeho potomci budou v Jeruzalémě vládnout navěky, kruté zklamání, že odměnou za Jóšijášovu zbožnost a spravedlnost bylo zničení judského království, to vše naléhavě potřebovalo odpověď. Celé dějiny izraelského i judského království proto podle biblických autorů, kteří žili po zkáze Judska, byly dějinami úpadku a zánik Izraele i Judska byl odplatou za činy hříšných králů a tuto odplatu činy spravedlivých králů (například Chizkijáše či Jóšijáše) pouze oddalovaly. Nová teologická interpretace rovněž zdůrazňovala Boží smlouvu nikoli s jednotlivcem (davidovskou dynastií), ale s celým izraelským lidem. Tato smlouva tak trvá i v době absence krále a klade náboženské nároky na každého jednotlivce Izraele.[14]
Z babylonského zajetí si Židé přinesli znalost aramejského písma, z kterého se postupně vyvinulo hebrejské písmo kvadrátní, které se stalo základem pro hebrejská písma používaná dodnes.
↑SLÁMA, Petr. "Zákon Boha tvého a zákon krále" (Ezd 7,26): Mojžíšova Tóra jako akreditační dokument židovského společenství doby Ezdrášovy?, in: Tesáno do kamene - Psáno na pregamen - Tištěno na papír: Studie ke starozákonní hermeneutice. Praha: UK ETF, 2008. ISBN978-80-86498-31-7. S. 112–127.
