Aosta

Aosta
Aosta – znak
znak
Aosta – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška583 m n. m.
Časové pásmoUTC+01:00 (standardní čas)
UTC+02:00 (letní čas)
StátItálieItálie Itálie
Autonomní regionÚdolí Aosty
Aosta
Aosta
Aosta, Itálie
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha21,4 km²
Počet obyvatel33 093 (2023)[1]
Hustota zalidnění1 547,1 obyv./km²
Etnické složení10 procent přistěhovalci
Správa
StarostaGianni Nuti (nezávislý)
Oficiální webwww.comune.aosta.it
Telefonní předvolba0165
PSČ11100
Označení vozidelAO
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aosta (francouzsky Aoste) je hlavní město autonomní italské provincie Údolí Aosty (Valle d'Aosta) ležící 110 km severně od Turína ve výšce 583 metrů nad mořem, v dešťovém stínu masivu Mont Blancu, východně od jeho vrcholu a západně od hory Monte Rosa. 5 km od města leží regionální letiště, nedaleko od města je portál tunelu pod Mont Blancem. Úředními jazyky jsou italština a francouzština. K 31. 5. 2024 ve městě žilo 33 206 obyvatel. Narodil se zde Anselm z Canterbury.

Historie

Údolí Aosty dobyli v roce 25 př. n. l. Římané v čele s generálem Terentiem Varrem Murenou. Podle historika Strabóna zde do té doby měli své centrum obyvatelé z kmene Salasserů, kteří byli z velké části prodáni do otroctví. Město bylo založeno na počest císaře Augusta z existujícího legionářského tábora pod jménem Augusta Praetoria. Město bylo založeno na půdorysu čtverce s šachovnicovou sítí okrsků či bloků, zvaných insulae (latinsky ostrovy'). Tuto urbanistickou koncepci lze dosud sledovat v nejstarší části města. Město se skládalo ze 64 insulae v podobě shodných modulů a jejich násobků. Dvojité městské hradby měly na čtyřech stranách brány, z nichž se dobře dochovala Porta Pretoria. Fórum romanum zabíralo plochu 8 insulae, amfiteátr zabíral 2 insulae, druhé divadlo 1 insulu.

Po pádu Římské říše město ovládli Ostrogóti, po nich Byzantinci a Langobardi. Za vlády franského krále Pipina Krátkého v polovině 8. století byli Langobardové poraženi a město připojeno k Franské říši. Za Karla Velikého se Aosta stala stanicí na silnici Via Francigena, spojující Cáchy s Itálií. V roce 1032 se město stalo součástí Savojského vévodství pod vládou Humberta I. Savojského.[2]

V roce 1189 město dostalo privilegium stavovské samosprávy, z níž se v roce 1536 stala výkonná rada, která fungovala až do roku 1802. Po Vídeňském kongresu v roce 1815 byla obnovena savojská vláda a poté princ Amedeo formálně uznán za vévodu z Aosty.

V roce 2000 zde byla založena soukromá univerzita Aostatal.

Památky

antické památky z římské dobyː
  • Městské hradby, používané i ve středověkuː městská brána Porta Praetoria
  • Vítězný oblouk císaře Augusta (Arco d'Augusto) u řeky Buthier
  • Ruiny římského divadla se zdí scény
  • Ruiny amfiteátru (zastavěné do středověkého konventu, hlediště zasypáno, nyní sad)
  • kamenný most s 1 obloukem přes řeku Buthier (8 km západně od města)
středověké stavby
  • Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, na základech ze 4. století s kryptou z 10. století, dostavěna a vysvěcena roku 1025 biskupem Anselmem, interiér a klenby gotické, dvě průčelíː přední klasicistní a za ním v portiku renesanční; propojená s kapitulouː
  • Kolegiátní kapitula Sant´Orso s kostelem svatých Petra a Ursuse z Aosty; založena roku 994, základy zdiva s kryptou a věží (kampanilou) otonské z konce 10. století, křížová chodba románská, interiéry románské a gotické ze 13.-14. století. [3]; stálá expozice katedrálního pokladu
  • Klášter benediktinů svatého Bénina, založen v roce 1000
  • Věžový dům pro malomocné (Torre del Lebbroso), stavba ze 12.-13. století
  • Most - akvadukt v Grand Arvou (Ponte acquedotto di Grand Arvou), středověký z přelomu 13.-14. století

Oblast je součástí Národního parku Gran Paradiso.

Galerie

Osobnosti

Partnerská města

Odkazy

Reference

  1. Dostupné online.
  2. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Itálie. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-101-1. Kapitola Aosta, s. 35. 
  3. web katedrály

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aosta na italské Wikipedii.

Externí odkazy