PROFILPELAJAR.COM

Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu
Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu
Nejvyšší císařský hofmistr
	Ve funkci:; 1753 – 31. prosince 1769
Panovník	František I. Štěpán, Josef II.
Předchůdce	Lothar von Königsegg-Rothenfels
Nástupce	Jan Josef Khevenhüller-Metsch
Dědičný nejvyšší komoří nad stříbry Českého království
	Ve funkci:; květen 1743 – 31. prosince 1769
Panovnice	Marie Terezie
Nástupce	Rudolf Chotek z Chotkova a Vojnína
Rakouský státní kancléř
	Ve funkci:; 1742 – 1753
Panovnice	Marie Terezie
Předchůdce	Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu
Nástupce	Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
Císařský velvyslanec v Turecku
	Ve funkci:; 1739 – 1741
Tajný rada
	Ve funkci:; 1739 – 31. prosince 1769
Panovník	Karel VI., František I. Štěpán, Josef II.
Císařský vyslanec v Nizozemí
	Ve funkci:; 1733 – 1739
Panovník	Karel VI.
Císařský komoří
	Ve funkci:; 1723 – 31. prosince 1769
Panovník	Karel VI., František I. Štěpán, Josef II.
Narození	15. června 1699; Kronštadt nebo Brašov
Úmrtí	31. prosince 1769 (ve věku 70 let); Vídeň ; Habsburská monarchie
Titul	hrabě
Choť	I. (1730) Marie Anna z Virmontu (1710–1731) ; II. (1743) Marie Alžběta z Lobkowicz (1726–1786)
Rodiče	Leo Corfitz Ulfeld (1651–1716) a Anna Marie ze Sinzendorfu (1673–1736)
Děti	Marie Vilemína z Ulfeldtu; Marie Alžběta z Ulfeldtu
Příbuzní	František Antonín z Ulfeldtu (bratr); Marie Alžběta z Thun-Hohensteinu, Marie Karolína z Thun-Hohensteinu, Marie Kristýna z Thun-Hohensteinu a Josef Jan Antonín z Thun-Hohensteinu (vnoučata)
Profese	diplomat a politik
Ocenění	rytíř Řádu zlatého rouna (1744)
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	1726 český inkolát
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu (německy Anton Corfitz Graf von Ulfeld,^{[pozn. 1]} 15. června 1699 Brašov – 31. prosince 1769 Vídeň) byl rakouský diplomat a státník z rodu Ulfeldtů dánského původu. Díky vlivným pozicím rodičů u císařského dvora ve Vídni dosáhl v mládí vysokého postavení v diplomacii a byl vyslancem v několika zemích. Jako rakouský státní kancléř (1742–1753) měl v prvních letech vlády Marie Terezie na starost zahraniční politiku habsburské monarchie. V roce 1753 byl odvolán a nahrazen knížetem Kounicem, poté zastával post nejvyššího dvorského hofmistra (1753–1769). Jeho hlavním sídlem byl zámek Brodek, který vlastnil v letech 1733–1766. Byl rytířem Řádu zlatého rouna.

Kariéra

Pocházel ze starého šlechtického rodu Ulfeldtů původem z Dánska (rod se připomíná též pod jménem Uhlefeldt nebo Ulefeld). Narodil se v Sedmihradsku jako starší syn císařského polního maršála hraběte Lea z Ulfeldu (1651–1716), matka Anna Marie, rozená Sinzendorfová (1673–1736), byla nejvyšší hofmistryní arcivévodkyně Marie Alžběty, místodržitelky v Nizozemí. Antonín Corfitz původně sloužil v armádě a krátce před otcovou smrtí se pod jeho velením zúčastnil války proti Turkům. V roce 1723 byl jmenován císařským komořím, v roce 1724 se stal členem říšské dvorské rady,^[2]^[3] v roce 1726 spolu se svým bratrem obdržel český inkolát.^[4] Kariéru v diplomacii zahájil jako vyslanec v Savojském vévodství (v Turíně), kde působil v letech 1728–1730. V roce 1733 byl krátce zplnomocněncem Českého království u říšského sněmu v Řezně,^[3] v letech 1733 (nebo 1734)^[3]–1739 byl rakouským vyslancem v Haagu. V roce 1739 se podílel na uzavření bělehradského míru, který po válce s Tureckem znamenal pro Rakousko územní ztráty. V roce 1739 byl jmenován tajným radou a s titulem velvyslance pobýval v letech 1740–1741 v Istanbulu.

Na počátku vlády Marie Terezie byl z Turecka povolán zpět do Vídně a stal se státním a konferenčním ministrem, krátce nato po smrti hraběte Sinzendorfa převzal úřad státního kancléře se zodpovědnosti pro zahraniční politiku (1742–1753).^[3] Obdržel také řadu dalších čestných funkcí, od roku 1743 byl mimo jiné dědičným nejvyšším komořím nad stříbry v Českém království. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rouna^[5] a od roku 1745 byl též prezidentem Tajné konference.^[3] Po tereziánské reformě státní správy v roce 1749 byla zrušena česká a rakouská dvorská kancelář a na Ulfeldův úřad přešla část kompetencí vnitřních záležitostí.^[6]^[7] Ve svých státních funkcích vždy prokazoval oddanost Marii Terezii, chyběly mu ale schopnosti řešit problematické mezinárodní vztahy během války o rakouské dědictví. Po válce soustředila Marie Terezie své úsilí na znovuzískání ztraceného Slezska a váhavého Ulfelda shledala nakonec málo vhodným pro tento úkol. V květnu 1753 jej odvolala z funkcí státního kancléře a prezidenta Tajné konference a jeho nástupcem jmenovala mladšího a dynamičtějšího Václava Antonína Kounice.^[3] Ulfeld následně v letech 1753–1769 zastával funkci nejvyššího císařského hofmistra.^[8]^[3] I když si u dvora udržel jistý vliv, z korespondence jeho současníků vyplývá, že kvůli své chladné povaze nebyl ve společnosti nijak oblíben.^[9]

Rodinné a majetkové poměry

Poprvé se oženil v roce 1730 s Marií Annou z Virmontu (1710–1731), dcerou a univerzální dědičkou generála a diplomata hraběte Damiána Huga z Virmontu. Zemřela již v následujícím roce a jejím dědicem se stal manžel. Podruhé se oženil v roce 1743 s princeznou Marií Alžbětou Lobkovicovou (1726–1786), dcerou knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic. Z druhého manželství pocházely tři děti. Jediný syn Jan Křtitel (* 1745) zemřel v dětství. Starší dcera Marie Vilemína (1744–1800) se provdala za hraběte Františka Josefa z Thun-Hohensteinu (1734–1801), majitele panství Klášterec nad Ohří, mladší Marie Alžběta (1747–1791) byla manželkou hraběte Jiřího Kristiána z Valdštejna (1743–1791).

Díky dědictví své první manželky mohl investovat do nákupu statků a v roce 1733 koupil na Moravě panství Brodek u Prostějova.^[10] Zdejší zámek se stal jeho občasným sídlem a v letech 1750–1755 prošel přestavbou podle projektu císařského dvorního stavitele Antonia Beduzziho,^[11]^[3] kolem zámku vznikl francouzský park doplněný drobnou architekturou.^[12] V roce 1753 koupil ve Vídni na Minoritenplatz dva domy, které nechal přestavět do podoby barokního paláce (dnes známého jako Dietrichstein-Ulfeld Palais). Vzhledem k tomu, že neměl mužské potomstvo a manželé obou jeho dcer sídlili v severních Čechách, krátce před smrtí prodal v roce 1766 panství Brodek Schrattenbachům.

Jeho mladší bratr František Antonín (1711–1741) sloužil v armádě a na počátku války o rakouské dědictví zemřel v Českých Budějovicích.

Odkazy

Poznámky

↑ Rodové příjmení se v historických pramenech a literatuře uvádí v různých podobách jako Ulfeld, Ulfeldt, Uhlfeldt, Uhlefeld nebo Ullefeld. Kolísavou podobu má i pravopis Antonínova druhého křestního jména připomínaného jako Corfitz, Corfiz, případně Corfix.

Reference

↑ Kindred Britain.
↑ GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 158 s dostupné online s. 158
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h KONEČNÝ, Michal; CERMAN, Ivo. Tváře osvícenství. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2021. 288 s. ISBN 978-80-907400-8-2. Kapitola Hrabě Corfitz Antonín Ulfeldt (1699–1770). Le bon homme, s. 71.
↑ Udělování českého inkolátu v 18. století
↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278
↑ BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 79–80 ISBN 978-80-7464-461-0
↑ SVITÁK Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie; Matice moravská, Brno, 2011; s. 31–32, 68–69 ISBN 978-80-86488-91-2
↑ STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Libri, Praha, 2000; s. 53 ISBN 80-7277-010-1
↑ CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 192, 197 ISBN 978-80-7106-977-5
↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl; Praha, 1996; s. 327–328 ISBN 80-85983-13-3
↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 40
↑ HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1985; s. 27

Literatura

KUBEŠ, Jiří: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1
SCHEUTZ, Martin: Die Elite der hochadeligen Elite. Sozialgeschichtliche Rahmenbedingungen der obersten Hofämter am Wiener Kaiserhof im 18. Jahrhundert, 195 stran dostupné online
TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2