Narodila se v tehdy polském Rovnu. Za druhé světové války osiřela. V roce 1950 začala pracovat v Leninových loděnicích v Gdaňsku. Brzy byla rozčarována z nečinnosti Polské sjednocené dělnické strany, když viděla, že se dělníci nemohou organizovat a že se jejich obavami nikdo nezabývá. Svou aktivní práci zahájila poté, co jeden z jejích vedoucích ukradl peníze od zaměstnanců a použil je v loterii. Ke konci sedmdesátých let a na počátku osmdesátých let byla členkou Svobodných pobřežních odborů. Za účast v ilegálních odborech byla 7. srpna 1980 propuštěna pět měsíců před nástupem do důchodu. V reakci na toto rozhodnutí vedení byla 14. srpna 1980 uspořádána stávka, v jejímž důsledku se do práce vrátila nejen Walentynowiczová, ale i Lech Wałęsa. Walentynowiczová byla členkou Solidarity, ale opustila ji s kritikou Wałesovy politiky. Po pádu komunismu se již politicky neangažovala.
V roce 2000 odmítla gdaňské čestné občanství. V roce 2003 zažádala stát o kompenzaci za svoji perzekuci v osmdesátých letech. V lednu 2005 získala Trumanovu-Reaganovu medaili svobody. V květnu roku 2006 obdržela z rukou bývalého polského prezidenta Lecha Kaczyńskiho nejvyšší polské státní vyznamenání, řád Bílé orlice.[2]
Objevila se také ve čtyřech filmech, kde ztvárnila samu sebe.
↑ Prezydent RP wręczył odznaczenia państwowe w dniu Święta Narodowego 3 Maja. Prezydent.pl [online]. 2006-05-03 [cit. 2015-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02.
(polsky) Cenckiewicz, Sławomir. Anna Solidarność. Życie i działalność Anny Walentynowicz na tle epoki (1929-2010). Poznań: Wydawnictwo Zysk i S-ka, 2010. 888 S. ISBN978-83-7506-516-9, ISBN978-83-7506-507-7
.jpg)
