Svářeč

ikona
Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska.
Pokuste se, prosíme, článek vylepšit a doplnit nebo k možnému zdokonalení přispět v diskusi.
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: Je potřeba uvést, kdo to všechno vyžaduje - je to stát? asi to není svářečská společnost. Nějakým zákonem? technické normy nejsou závazné.
Svářeč na stavbě

Svářeč je pracovník, který provádí svařování kovů.

V České republice smí svařovací práce vykonávat pouze osoba s oprávněním, které zahrnuje pouze ty metody svařování a materiály, pro které byl vyškolen a úspěšně vykonal zkoušky, jak je předepsáno v příslušné legislativě. Dosažená kvalifikace se potvrzuje v Průkazu odborné kvalifikace svářeče.

Další definice a termíny

  • Svářečský dozor – způsobilost a znalosti jsou prokázány výrobními zkušenostmi a vzděláním. Pracovník je odpovědný za výrobní svářečské operace a za činnost se svařováním související. Povinnosti jsou definovány v ČSN EN ISO 14731[1].
  • Svářečský praktik – pracovník se svářečským oprávněním podle ČSN EN 287-1[2] a diplomem svářečského praktika, získaný na některém školícím pracovišti schváleném Českou svářečskou společností ANB.
  • Svářečský specialista – pracovník musí mít středoškolské technické vzdělání a 3 roky praxe v oboru, příp. střední odborné učiliště s maturitou a 5 let praxe. V případě středního odborného učiliště bez maturity nutná dlouholetá praxe v oboru a vstupní test podle směrnic EWF a technických pravidel ANB. Po úspěšném absolvování závěrečných ústních a písemných zkoušek obdrží absolvent osvědčení o absolvování kurzu a diplom.
  • Svářečský technolog – pracovník se středoškolským vzděláním a diplomem svářečského technologa, získaný na některém školícím pracovišti schváleném Českou svářečskou společností ANB.
  • Svářečský instruktor – pracovník s pedagogickým minimem a s kvalifikací „Svářečský praktik“.
  • Svářečský inženýr – pracovník s vysokoškolským vzděláním a diplomem svářečského inženýra, získaný na některém školícím pracovišti schváleném Českou svářečskou společností ANB.
  • EWF – Evropská svářečská federace (European Federation for Welding, Cutting and Joining)
  • IIW – Mezinárodní institut svařování (International Institut of Welding)
  • ANB – Národní akreditační místo. Právnická osoba schválená EWF a IIW. Řídí certifikační a zkušební činnost v oblasti svařování a dohlíží na dodržování platných předpisů.

Průkaz odborné kvalifikace svářeče

Je vydáván Českou svářečskou společností ANB a je evidován Hospodářskou komorou ČR. Průkaz je rozdělen do 6 částí, viz dále.

Část 1 – Potvrzení o dosaženém vzdělání

Je zapisováno dosažené odborné vzdělání (vyučen, maturita apod.). Zapisuje příslušná škola, učiliště nebo zkušební orgán.

Část 2 – Dosažená kvalifikace svářeče

Je zapisována dosažená kvalifikace svářeče. Zapisuje svářečská škola, ve které byla zkouška vykonána a potvrzuje ji pracovník pověřený zkušební organizací (Českou svářečskou společností ANB).

Kovy – metody svařování

Označení podle ČSN EN ISO 4063[3].

  • 111 – ruční obloukové svařování obalenou elektrodou (ROS)
  • 114 – obloukové svařování plněnou elektrodou bez ochranné atmosféry (MOG)
  • 12 – svařování pod tavidlem (APT)
  • 131 – obloukové svařování tavící se elektrodou v inertním plynu (MIG)
  • 135 – obloukové svařování tavící se elektrodou v aktivním plynu (MAG)
  • 136 – obloukové svařování plněnou elektrodou v aktivním plynu
  • 137 – obloukové svařování plněnou elektrodou v inertním plynu
  • 141 – obloukové svařování netavící se elektrodou v inertním plynu (TIG nebo WIG)
  • 15 – plazmové svařování a dělení materiálu
  • 21 – odporové svařování bodové
  • 22 – odporové svařování švové
  • 311 – svařování kyslíko-acetylenovým plamenem
  • 312 – svařování kyslíko-propanbutanovým plamenem
  • 313 – svařování kyslíko-vodíkovým plamenem
  • 71 – aluminotermické svařování
  • 912 – pájení plamenem

Svařované materiály

Pro účely svařování byly vybrané základní materiály používané pro svařování rozděleny do skupin podle TNI CEN ISO/TR 15608[4]

Základní přehled skupin svařovaných kovů[5]
skupina kovy
1 uhlíkové nelegované a nízkolegované oceli s mezí kluzu do 460 MPa
2 termomechanicky zpracované nízkolegované oceli
3 zušlechtěné nízkolegované oceli a precipitačně vytvrzované
4, 5 a 6 chrom-niklové oceli legované molybdenem a případně vanadem
7 a 8 korozivzdorné feritické, martenzitické, austenitické nebo feriticko-austenitické oceli
9 oceli legované niklem
10 korozivzdorné feriticko-austenitické oceli
21–26 slitiny hliníku
31–38 slitiny mědi
41–48 slitiny niklu
51–54 slitiny titanu
61–62 slitiny zirkonu
71–76 litiny

Označení zaškolení

  • 1 – stehování
  • 2 – řezání a drážkování
  • 3 – rovnání
  • 4 – tepelné zpracování
  • 5 – ohřev
  • 6 – svařování nízkotavitelných kovů
  • 7 – tavení kovů
  • 8 – měkké pájení
  • 9 – ostatní

Kvalifikace svářeče kovů - označení zkoušek

Zaškolení pracovníka (ZP)

Zaškolení pracovníka je označeno např.: ČSN 05 0705-ZP 135-1 1.1, kde

  • ČSN 05 0705[6] – norma, podle které byla provedena zkouška
  • ZP – zaškolení pracovníka
  • 135 – metoda svařování
  • 1 – označení zaškolení
  • 1.1 – svařovaný základní materiál
Základní kurzy (ZK) svářeče kovů

Například:

  • ZK 311 1.1 – svařování kyslíko-acetylenovým plamenem - nelegovaných a nízkolegovaných ocelí nevyžadující předehřev
  • ZK 111 1.1 – ruční obloukové svařování obalenou elektrodou - nelegovaných a nízkolegovaných ocelí nevyžadující předehřev
  • ZK 135 1.1 – obloukové svařování tavící se elektrodou v aktivním plynu - nelegované a nízkolegované ocele nevyžadující předehřev
  • ZK 141 8 – obloukové svařování netavící se elektrodou v inertním plynu - vysokolegované austenitické (nerezové ocele) ocele
  • ZK 141 21 – obloukové svařování netavící se elektrodou v inertním plynu - hliník a jeho slitiny
Zkoušky svářeče

Svářeč musí prokázat znalosti podle norem ČSN EN 287[2], ČSN EN ISO 9606[7], ČSN EN 1418[8], ČSN EN 13133[9] a absolvovat kurz se zkouškou. Zkoušku podle každé normy lze absolvovat jednotlivě.

Část 3 – Pověření organizací ke svařování

Je zapisováno pověření ke svařování. Toto vyplňuje právnická či fyzická osoba zodpovědná za provádění svářečských prací ve vztahu k objednateli prací.

Část 4 – Záznamy o zaměstnání – podnikání

Jsou zapisovány záznamy o zaměstnání svářeče.

Část 5 – Ostatní dosažené kvalifikace a jiné záznamy

Jsou zaznamenávány ostatní kvalifikace a odborná školení.

Část 6 – Potvrzení o zdravotní způsobilosti svařovat

Je zapisována zdravotní způsobilost k provádění svářečských prací. Lékařské prohlídky se provádějí jednou za 5 roků, u osob starších 50 let, jednou za 3 roky.

S účinností Vyhlášky 79/2013 Sb., dnes záleží do které rizikové kategorie je svářeč v podniku zařazen. Zařazování pracovníků do rizikových kategorií řeší Příloha č. 1 Vyhlášky 432/2003 Sb.Např. svářeči elektrickým obloukem, kteří jsou exponováni ultrafialovým zářením jehož hodnoty překračují nejvyšší přípustné hodnoty jsou zařazeni do třetí rizikové kategorie kde je lékařská prohlídka 1 x za 2 roky.

Odkazy

Reference

  1. ↑ ČSN EN ISO 14731. Svářečský dozor - Úkoly a odpovědnosti. Praha : ÚNMZ, 2007-05-01. detail.
  2. ↑ a b ČSN EN 287-1. Zkoušky svářečů - Tavné svařování - Část 1: Oceli. Praha : ÚNMZ, 2004-11-01. detail.
  3. ↑ ČSN EN ISO 4063. Svařování a příbuzné procesy - Přehled metod a číslování. Praha : ÚNMZ, 2010-03-01. detail.
  4. ↑ TNI CEN ISO/TR 15608. Svařování - Směrnice pro zařazování kovových materiálů do skupin. 2008-02-01. detail.
  5. ↑ HLAVATÝ, Ivo. Rozdělení ocelí dle TNI CEN ISO/TR 15608 [online]. vsb.cz, 2008-04-14 [cit. 2011-05-06]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  6. ↑ ČSN 05 0705. Zaškolení pracovníků a základní kurzy svářečů. Praha : ÚNMZ, 2002-10-01. detail.
  7. ↑ ČSN EN ISO 9606. Zkoušky svářečů - Tavné svařování. Praha : ÚNMZ, {{{datum vydání}}}.
  8. ↑ ČSN EN 1418. Svářečský personál - Zkoušky svářečských operátorů pro tavné svařování a seřizovačů odporového svařování pro plně mechanizované a automatické svařování kovových materiálů. Praha : ÚNMZ, 1999-06-01. detail.
  9. ↑ ČSN EN 13133. Tvrdé pájení - Zkouška páječe. Praha : ÚNMZ, 2001-12-01. detail.

Související články

Externí odkazy