Disdéri zpočátku pracoval v mnoha zaměstnáních, ale zároveň studoval umění.[3] Začal jako daguerrotypista v Brestu roku 1848 nebo 1849, ale roku 1852 se přestěhoval do Paříže a ulehčil mnoha lidem přístup k levným portrétům.
Málo se však ví, že fotografické portréty ve formátu carte de visite vyráběl ještě před Disdérim francouzský portrétní fotograf z Marseille Louis Dodéro.[4] V článku v časopisu La Lumière z 24. srpna1851 popsal Frances Wey, spisovatel a kritik fotografie, Dodérovu myšlenku uvedení malé fotografie na kartičce, která by umožňovala „místo jména mít na vizitce vlastní portrét.“[5] V roce 1851 Dodéro také vycítil, že toto zmenšení formátu identifikační podobenky může být použito pro úřední dokumenty, jako pas nebo lovecký lístek.[6]
Disderi a carte de visite
Dne 22. listopadu roku 1854 si nechal patentovat takzvané carte de visite („vizitky“). Disdéri vyrobil rotační fotoaparát, který uměl udělat osm různých obrázků na jedno políčko negativu o velikosti 63×95 mm. Fotoaparát, který se inspiroval stereoskopickými kamerami, byl opatřen čtyřmi objektivy a snímal na pohyblivou fotografickou desku.[7] Po vytištění na albuminový papír byly obrázky rozstřiženy na malé portréty, nalepeny na karton a používány jako navštívenky. Na snímku zobrazil většinou celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí.[8] Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie - místem jedinečného skvostu a elegance, který denně prodal 300 až 400 portrétů.[9] Vizitky ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie. Vizitky bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií. Fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu sbírat a umísťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární až poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III., který kvůli fotografii přerušil svou cestu do války.[10] Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70 000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších.[11] Napoleon III. jmenoval Disdériho svým dvorním fotografem a zajistil mu jisté příjmy.
Vynikající francouzský fotograf Nadar, který byl Disdériho konkurent na poli portrétní fotografie, napsal ve své autobiografii „Quand j'étais photographe“ o novém vynálezu carte de visite:
„
Znamená to pohromu. Buď tomu podlehnete – jak se říká, následujete trend – nebo rezignujete. [12]
Disdérim se inspirovala skupina českých fotografů Jan Malý, Jiří Poláček a Ivan Lutterer, když podobně jako on snímali ve svém cyklu Český člověk portréty obyčejných lidí v umělém prostředí ateliéru, vždy celou postavu od hlavy k patě, ale v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou.[8]
↑McCauley, Elizabeth Anne. "Carte de visite." Oxford Companion to the Photograph, ed. Robin Lenman. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN0-19-866271-8.
McCauley, Elizabeth Anne. "Carte de visite." Oxford Companion to the Photograph, ed. Robin Lenman. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN0-19-866271-8.
Wilder, Kelley E. "Disdéri, André-Adolphe-Eugène." Oxford Companion to the Photograph, ed. Robin Lenman. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN0-19-866271-8.
_-_Marchio_di_fabbrica.jpg)
_-_L%27ambasciatore_il_conte_Maffei.jpg)
_-_Alboni,_Marietta_(1826-1894),_contralto_2.jpg)
_-_Borbone,_Carlo_di,_principe_di_Capua_(1811-1862),_Penelope_Smyth_e_figlia_Vittoria_di_Borbone_(1838-1905).jpg)
