Narodil se do polské katolické rodiny v Oděse, rodina se později přesunula do Baku. Roku 1903 se připojil k menševikům. Do roku 1913 studoval na Kyjevské univerzitě. V roce 1917 jako právník Prozatímní vlády vydal zatykač na Lenina a další čelní bolševické představitele.[1]
Šlo o jednoho ze strůjců hladomoru na Ukrajině. Uskutečňoval administrativní přípravy na „systematický úder“ proti sklizňovým lupičům šrotů a zlodějům obilí.[2]
V roce 1935 se stal generálním prokurátorem SSSR, zatímco jeho předchůdce Ivan Akulov byl odklizen a později zastřelen. Proslul se svým postulátem, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Vyšinského monografie Teorie soudních důkazů v sovětském soudnictví obhajující tuto teorii získala v roce 1947 Státní cenu SSSR.
Během moskevských procesů, které byly součástí Stalinovy Velké čistky, často bezbranné oběti ponižoval a hanlivě je napadal slovy jako:[3]
Střílejte ty vzteklé psy. Smrt takové bandě, která ze sovětského lidu saje krev! Pryč s tím vydřiduchem Trockým, z jehož úst kape zabijácký jed, kterým tráví velké ideje marxismu! Zničte ty bídné existence! Udělejme jednou provždy přítrž těm ubohým zrůdám z lišáků a prasat, těm smrdutým mrtvolám! Vyhlaďme běsnící kapitalistické psy, kteří chtějí roztrhat na kusy květ našeho mladého sovětského národa! Nacpěme jim tu jejich zhovadilou nenávist vůči našim vedoucím soudruhům zpátky do chřtánů!
V roce 1940 byl vyslán do Lotyšska, kde měl dohlížet na organizaci loutkové vlády a začlenění země do SSSR,[5] v roce 1945 pomohl komunistické garnituře v Rumunsku zmocnit se kontroly země.[6] V roce 1953 byl jedním z hlavních osob, které byly obviněny Kerstenovou komisí v americkém Kongresu v souvislosti s vyšetřováním událostí během okupace pobaltských republik.[7]
Za sovětskou stranu se podílel na přípravách norimberských procesů. Dále zastával rozličné politické úřady, jako např. místopředseda vlády v letech 1939 až 1944, zastupující lidový komisař pro zahraniční věci (od roku 1946 náměstek ministra zahraničí), ministr zahraničních věcí v letech 1949 až 1953, člen sovětské Akademie věd od roku 1939, v sovětské Akademii byl ředitelem Ústavu státu a práva, až do začátku destalinizace přitom Ústav nesl jeho jméno.
Po Stalinově smrti roku 1953 se stal stálým zástupcem Sovětského svazu v OSN. Tehdy však tušil, že na jeho zločiny za moskevských procesů se přijde, a že bude muset z politiky odejít, proto na všechny své politické posty rezignoval a odjel do New Yorku, kde roku 1954 zemřel. Jeho zločiny byly odtajněny až roku 1956, kdy tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov na XX. sjezdu strany přednesl tajný projev, v němž byla o něm zmínka včetně jeho podílu na odsouzení milionu lidí k trestu smrti. Jeho popel byl uložen v Kremelské zdi.
↑Soviet Crop Failure: New Campaign against "Wreckers", The Times August 10, 1933
↑Nicolas Werth, Karel Bartošek, Jean-Louis Panné, Jean-Louis Margolin, Andrzej Paczkowski, Stéphane Courtois, The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression, Harvard University Press, 1999, ISBN0-674-07608-7, s. 750
↑Analytical list of documents, V. Friction in the Baltic States and Balkans, June 4-September 21, 1940 [html]. [cit. 2007-03-03]. (Telegram of German Ambassador in the Soviet Union (Schulenburg) to the German Foreign Office). Dostupné online.
