Jeho přednášky na Stavovské akademii, kde vedl v letech 1839–47 katedru českého jazyka a literatury, navštěvovala celá řada pozdějších významných českých vlastenců, včetně Arnošta Förchtgotta (v letech 1843–46).
Mládí
Alois Vojtěch Šembera se narodil ve Vysokém Mýtě v početné rodině drobného řemeslníka – řemenáře. Jeho dva bratři se stali katolickými knězi a třetí bratr se stal silničním inženýrem a výborným kreslířem. Od roku 1819 studoval Šembera na piaristickém gymnasiu v Litomyšli. Zde se seznámil s Františkem Augustem Braunerem a Františkem Matoušem Klácelem. V roce 1826 Šembera odchází studovat do Prahy filosofii a poté práva.[4]
Brno
Roku 1830 odchází po úspěšných studiích na Moravu do Brna, aby se tu zabýval organizováním českého národního a společenského života. Šembera zde působil jako praktikant ve věcech soudního u brněnského magistrátu. V rodinách se zde snažil učit děti češtině, zřídil si síť informátorů a spolupracovníků. Přispíval do pražských novin a časopisů. Založil Matičku moravskou – vlastně finanční fond založený na darech přátel – s jejíž pomocí vydal několik svazků od moravských autorů. Vydává i tehdy oblíbené kalendáře (Rozumný rolník, Posel z Moravy, Kalndář holomoucký na rok obyčejný 1841). Roku 1836 začíná působit i vědecky a vydává česky psanou knihu "Páni z Boskovic a hrad Bozkov na Moravě". Zasadil se i o české hraní pro české publikum v brněnském divadle a o české pojmenování ulic. Roku 1838 se mu podařilo v Brandýse nad Orlicí objevit hrobku Žerotínů s ostatky Karla staršího ze Žerotína.[4]
Olomouc
Roku 1839 přesídlil Šembera z Brna do Olomouce, vyhrál zde totiž konkurz na obsazení místa profesora řeči a literatury české na stavovské akademii v Olomouci. I Olomouci Šembera vydává původní práce moravských autorů (F. M. Klácel, V, Furch ad.) a edice starých památek. V Olomouci se však věnoval především pedagogické práci, distribuci českých a slovenských knih, k čemuž vytvořil rozsáhlou distribuční síť a konečně se zde věnoval publicistice a odborné práci. Pracoval na dějinách svého rodného Vysokého Mýta a Olomouce. V Olomouci působil Šembera po osm let. Poté se opět dostal do Brna, kam byla akademie přestěhována. V době revoluce roku 1848 nakrátko převzal správu moravského zemského archivu a snažil se prosadit rovnoprávnost češtiny s němčinou.[4]
Vídeň
Koncem roku 1849 se přestěhoval Šembera do Vídně. Zde se stal redaktorem české části říšského zákoníku a profesorem řeči a literatury české na vídeňské univerzitě. V letech 1862 až 1867 byl poslancem českého zemského sněmu. Napomohl ve Vídni i českým bohoslužbám v kostele svaté Anny. Vytvořil novodobou českou právnickou terminologii. Roku 1864 vydal knihu Základové dialektologie československé, což byl první soubor českých a slovenských nářečí. A už roku 1858 první svazek Dějin řeči a literatury československé a roku 1868 svazek druhý. Kniha byla významnou vysokoškolskou učebnicí své doby. Šembera ve třetím vydání této knihy z roku 1878 zpochybnil stáří Rukopisu zelenohorského a některé památky považoval přímo za padělky Václava Hanky a Josefa Lindy. Později označuje vše za padělky. Tím ovšem na sebe přivolal nevoli obhájců pravosti rukopisů.[4] V té době se s jeho dcerou Zdeňkou spřátelil Tomáš Garrigue Masaryk.
Od roku 1840 se zasazoval za ochranu stavebních památek ve Vysokém Mýtě. Výsledkem byla v roce 1862 obnova Klášterské bašty, postupná záchrana dochovaných částí vnitřních městských bran – Litomyšlské, Pražské a Choceňské a nakonec i chrámu sv. Vavřince.[5][6]
Pohřben je na městském hřbitově ve Vysokém Mýtě. Spolu se svou manželkou Františkou Šemberovou, roz. Ševčíkovou, měli čtyři děti: Rastislava Bedřicha (17. června 1840, Olomouc – 2. července 1840, Olomouc), Zdislavu (Zdeňku) Ludmilu, Vratislava Bedřicha Kazimíra a Přemysla Otakara Methuda (8. srpna 1846, Olomouc – 12. prosince 1849, Brno).
Publikace
Vysoké Mýto, Královské věnné město v Čechách. Olomouc 1845.
↑ abcdFIŠER, Zdeněk. Milovník národa, který vzbudil nevděk: Alois Vojtěch Šembera. In: JAN, Libor; ZDENĚK, Drahoš. Osobnosti moravských dějin. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2006. ISBN80-86488-38-1. S. 293–307.
↑JIREČEK, Hermenegild. Královské věnné město Vysoké Mýto, obraz místopisný, dějepravný, životopisný i statistický. 1. vydání. vyd. .Vysoké Mýto: [s.n.], 1884. S. 12–15.
↑DVOŘÁK, Radovan. Vysoké Mýto, stručné dějiny města. Hradec Králové: [s.n.], 1974. S. 19–20, 42–43, 48, 50, 102.
Literatura
KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN80-7106-252-9.
ŠKORPIL, Emanuel. Alois Vojtěch Šembera, přehled života a díla. 1. vyd. Vysoké Mýto: Výbor výstavy A. V. Šembery, 1946. 205 s.
