Byl činný jako rytmistr 12. pluku hulánů, kde nakonec dosáhl hodnosti podplukovníka.
20. dubna 1903 se Alois ve Vídni oženil s rakouskou arcivévodkyní Alžbětou Amálií, dcerou arcivévody Karla Ludvíka a jeho manželky Marie Terezie z Braganzy. Císař František Josef I. se 8. listopadu 1902 osobně účastnil zasnoubení v Laxenburgu a dal jasně najevo, že jeho neteř Alžběta Amálie se nesmí vdát za žádného ze svých poddaných a ani rakouského občana. Z tohoto důvodu také požádal prince, aby se vzdal se rakouského občanství jako podmínka ke sňatku.[3]
Po pozemkové reformě došlo ke značnému úbytku majetku rodu v Čechách a na Moravě. Důvodem byly neúměrně vysoké dědické daně v Československu, které způsobily, že byla přeskočena celá jedna generace. Proto po bezdětných knížatech, bratrech Janovi II. a Františkovi, který byl panujícím knížetem v letech 1929 – 1938, nárok na dědictví připadl synům prince Alfréda (1842–1907). 26. února 1923 se však další dědic, nesezdaný a rovněž bezdětný princ František (1868–1929) i jeho mladší bratr Alois, vzdali knížecího majorát a následnictví lichtenštejnského trůnu. Následnictví tak přešlo na Aloisova nejstaršího syna Františka Josefa (1906–1989), kmotřence císaře. Abdikaci 15. března 1923 sepsal vlastnoručně kníže Jan II.[4][5][6]
