Alain Delon
Alain Delon v Římě (1961)
Rodné jméno	Alain Fabien Maurice Marcel Delon
Narození	8. listopadu 1935 Sceaux, Francie Francie
Úmrtí	18. srpna 2024 (ve věku 88 let) Douchy-Montcorbon
Místo pohřbení	château de la Brûlerie (od 2024)
Alma mater	Škola Jeannine Manuelové
Aktivní roky	1957–2012
Choť	Nathalie Barthélemy (1964–1968) Rosalie van Breemen (1987–2001)
Partner(ka)	Brigitte Auberová (1956) Michèle Cordoue (1957) Romy Schneider (1958–1963) Nico (1961) Dalida (1962) Nathalie Delonová (1962–1964) Maddly Bamy (1968–1971) Mireille Darcová (1968–1982) Anne Parillaud (1981–1986) Rosalie van Breemen (1987–2001)
Děti	Christian Aaron Boulogne, Anthony Delon, Anouchka Delon a Alain-Fabien Delon
Rodiče	Fabien Delon a Édith Delon
Příbuzní	Jean-François Delon (sourozenec)
Český dabing	Pavel Trávníček
César
Nejlepší herec 1985 – Náš příběh
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alain Delon (8. listopadu 1935 Sceaux – 18. srpna 2024 Douchy-Montcorbon) byl francouzský filmový a divadelní herec, oceněný Césarem. Již ve věku 23 let se stal filmovou hvězdou velikosti Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Byl dokonce nazýván Brigitte Bardotovou v mužském provedení. Během své zářivé kariéry spolupracoval s nejznámějšími filmovými režiséry, jakými byli Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni nebo Louis Malle.

Delon získal v roce 1999 švýcarské státní občanství a obchodní společnost, spravující produkty a díla prodávaná pod jeho jménem, sídlí v Ženevě.

Alain Fabien Maurice Marcel Delon se narodil ve Sceaux nad Seinou (nyní Hauts-de-Seine) na předměstí Paříže. Jeho rodiče Edith a Fabien Delonovi se rozvedli, když byly Alainovi čtyři roky. Oba rodiče pak vstoupili do dalších manželství – Alain měl tedy jednu nevlastní sestru a dva nevlastní bratry. Ještě jako chlapec byl zapsán do římskokatolické internátní školy – jako první z mnoha škol, ze kterých byl později vždy vyloučen pro špatné chování. Učitelé se nicméně mnohokrát snažili Alaina přesvědčit, aby díky svým nesporným vlohám k náboženským studiím vstoupil do kněžského stavu.

Ve 14 letech Alain opustil církevní internátní školu a nějaký čas pracoval v řeznickém obchodě svého nevlastního otce. Po třech letech byl ale odveden k francouzskému námořnictvu a v letech 1953–1954 sloužil u fusilier marin v první indočínské válce. Sám Delon ale později uvedl, že ze čtyř let své vojenské služby strávil 11 měsíců ve vězení pro časté porušování disciplíny. Nakonec byl v roce 1956 odvelen zpět do Francie a propuštěn z armády. Zůstal v té době zcela bez peněz a musel přijmout jakoukoliv práci. Pracoval proto například i jako číšník, vrátný, sekretář nebo obchodní úředník. Během této doby se pak zcela náhodně seznámil s herečkou Brigitte Auberovou a absolvoval s ní cestu na filmový festival v Cannes, kde později začala i jeho hvězdná kariéra.

Původně se měla stát jeho první životní partnerkou herečka Romy Schneiderová. S ní se herec seznámil v roce 1958 při natáčení filmu Kristýna a 20. března 1959 se dokonce oficiálně zasnoubili. Již v době zasnoubení měl ale Alain milostnou aféru s německou herečkou a zpěvačkou Nico a 11. srpna 1962 se jim narodil syn Ari (Christian Aaron Boulogne). Ari pak byl ale většinou vychováván Alainovými rodiči. Zasnoubení s Romy Schneiderovou bylo zrušeno v prosinci roku 1963 a herečku velmi citelně zasáhlo – chtěla po rozchodu dokonce spáchat sebevraždu.

Dne 13. srpna 1964 se Delon oženil s francouzskou herečkou Nathalií Barthelémyovou (vlastním jménem Francine Canovas, 1941–2021^[1]). Jejich syn, Anthony Delon, později také herec, se narodil v Los Angeles 30. září téhož roku. Toto manželství však trvalo necelých pět let a skončilo 14. února 1969 rozvodem.

V roce 1968 během natáčení filmu Jeff se Delon setkal s francouzskou herečkou Mireille Darcovou a žil s ní potom téměř 15 let až do roku 1984. K roku 1968 se také váže největší hercův soukromý skandál. V lese nedaleko jeho nemovitosti v Élancourtu u Paříže byl nalezen mrtvý jeden z osobních bodyguardů – Stevan Markoviċ – se střelnou ranou v hlavě. Z vraždy byl jako spoluviník obviněn také Delonův přítel, korsický gangster François Marcantoni. Také Delona držela policie ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s tímto případem, ačkoliv byl v době spáchání vraždy v Saint Tropez a nikoliv v Paříži. Rovněž hercova tehdejší manželka Nathalie byla vyslýchána policií.

V roce 1987 se herec setkal při natáčení videoklipu ke své písni Comme au cinèma s holandskou modelkou Rosalií van Breemen a zde vznikl jejich pozdější vztah završený svatbou. Společně pak měli dvě děti: dceru Anouchku (* 1990) a syna Alaina-Fabiena (* 1994). Manželství však také skončilo rozvodem v říjnu 2002.

• 
  Syn Anthony Delon (* 1964)
• 
  Syn Alain-Fabien Delon (* 1994)
• 
  Dcera Anouchka Delon (* 1990)

Některé jeho osobní názory vyvolaly značné kontroverze, a to zejména výrok z roku 2013, kterým protestoval proti adopcím dětí homosexuály. Delon byl rovněž osobním přítelem politika Jeana-Marie Le Pena; Národní frontu v minulosti také veřejně podpořil.^[2] Ve velkém rozhovoru pro týdeník Paris-Match v roce 2018 vyjádřil velké znechucení ze současné doby obecně.^[3] Některá z těchto vyjádření vyústila v petici proti jeho ocenění čestnou Zlatou palmou na Filmovém festivalu v Cannes v roce 2019; tuto petici podepsalo více než 20 tisíc lidí, zejména z USA.^[2][4]

V Cannes si Alaina Delona všiml lovec hereckých talentů David O. Selznick a po úspěšných kamerových zkouškách nabídl Alainovi velkou smlouvu. Ovšem s podmínkou, že se herec naučí anglicky. Delon se tedy ihned po návratu do Paříže začal tento jazyk intenzivně učit. Když se ale zanedlouho setkal s francouzským režisérem Yvesem Allégretem, ten ho přesvědčil, aby svoji filmovou kariéru začal přece jenom ve Francii. David Selznick později dovolil Delonovi zrušit již podepsaný kontrakt. A tak herec debutoval v roce 1957 v Allégretově filmu Quand la femme s'en mêle (Když se do něčeho plete žena).

V roce 1958 se herec objevil poprvé po boku herečky Romy Schneiderové ve filmu Kristýna (Christine). S Romy Schneiderovou mj. 6 let žil a 20. března 1959 se s ní dokonce zasnoubil. V roce 1959 mohl herec poprvé ukázat také svůj veseloherní talent ve filmu Faibles femmes (Slabé ženy). To byl také první Delonův film, promítaný v USA, a hned napoprvé s velkým úspěchem.

V roce 1960 se Delon objevil nejprve ve filmu V plném slunci (Plein soleil) režiséra Reného Clémenta. Zde hrál hlavní postavu Toma Ripleyho a sklidil za ni velkou pochvalu kritiky. Následně se pak v témže roce objevil společně s Annie Girardotovou ve slavném filmovém díle Rocco a jeho bratři italského režiséra Luchina Visconti. Kritika tento film přijala opět velmi dobře a Delonův herecký výkon byl často hodnocen v superlativech (například Bosley Crowther z listu The New York Times nebo John Beaufort z listu Christian Science Monitor). Beaufort dokonce napsal, že „… reálnost a věrohodnost ironických tragédií v příběhu propůjčuje filmu právě Roccova zničující opravdovost v podání Alaina Delona“. Film získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách v roce 1961. Další zvláštní cenu poroty, a to na festivalu v Cannes v roce 1962, získal také film Zatmění (L’Éclipse) režiséra Michelangela Antonioniho, kde hrál Delon hlavní roli.

Svůj divadelní debut si Alain Delon odbyl v roce 1961 v Paříži, a to ve hře Johna Forda Jaká škoda, že ona je kurtizána!. Hrál zde jednu ze dvou hlavních rolí, a to opět po boku Romy Schneiderové. Produkci hry řídil Luchino Visconti. Jmenovitě s Viscontim pak spolupracoval Delon ještě v roce 1963 na historickém filmu Gepard (Le Guépard), kde si zahrál společně s Claudií Cardinalovou a Burtem Lancasterem. Film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Dalším hercovým úspěšným filmem tohoto roku se pak stal snímek Melodie podzemí (Mélodie en sous-sol) režiséra Henriho Verneuila, kde si Delon zahrál s Jeanem Gabinem. Film získal v USA cenu Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film.

V roce 1964 uspořádala společnost Cinémathèque française přehlídku Delonových filmů a herec v této době také založil společně s Georgesem Beaumem novou produkční společnost DelBean Production. Společně pak produkovali film L'insoumis (Vzpurný, 1964). V roce 1968 však Delon založil vlastní produkční společnost Adel a hrál i v jejím prvním filmu Jeff (1969). Tam byla jeho filmovou partnerkou herečka Mireille Darcová, známá českým divákům například z komedií s Pierrem Richardem o velkém blondýnovi. S Mireille Darcovou Delon také 15 let (do roku 1984) žil. Na úspěšného Jeffa navázal hned o rok později film Borsalino, který se stal ve Francii do té doby komerčně nejúspěšnějším filmem a v němž si zahrál i populární Jean-Paul Belmondo. Koncem 60. let spolupracoval herec také s režisérem Jeanem-Pierrem Melvillem a hrál v jeho filmech Samuraj (Le Samourai, 1967), Červený kruh (Le cercle rouge, 1970) a Policajt (Un flic, 1972).

V roce 1973 nahrál Alain Delon duet s francouzskou populární popovou zpěvačkou Dalidou. Písnička Paroles, paroles (Řeči, řeči) byla úspěšná nejen ve Francii, ale i v zahraničních hitparádách. V tomto roce vznikl úspěšný film Dva muži ve městě (Deux hommes dans le ville), kde si Delon zahrál s krásnou Mimsy Farmerovou a již potřetí s Jeanem Gabinem (po Melodii podzemí a Sicilském klanu). Režisérem filmu byl José Giovanni.

V roce 1975 si herec zahrál populárního maskovaného hrdinu Zorra ve stejnojmenné filmové verzi režiséra Duccia Tessariho. O rok později pak zazářil v hlavní roli filmu Pan Klein (Monsieur Klein), kde využil příležitosti přidat do svého hereckého výkonu i psychologický rozměr. Film získal tři ocenění César, mimo jiné i za nejlepší film.

Během druhé poloviny 70. let a počátkem 80. let se Alain Delon objevil v mnoha akčních filmech, kde hrál buď role jednoznačně kladných hrdinů, nebo naopak protikladných až tragických postav: Povídka o policajtovi (Flic Story, 1975), Comme un boomerang (Jako bumerang, 1976), Smrt darebáka (Mort d’un pourri, 1977) nebo Tři muži na zabití (Trois hommes à abbatre, 1980). V roce 1980 přišla také jedna z hlavních rolí v americkém katastrofickém filmu Concorde – Letiště 1979 společnosti Universal Pictures, který zaznamenal velký komerční úspěch a kde si herec zahrál s Robertem Wagnerem a Bibi Anderssonovou. V roce 1981 natočil Delon ve vlastní produkci také film Kdo nastaví kůži (Pour la peau d’un flic).

V roce 1984 získal Alain Delon Césara pro nejlepšího herce za svoji roli ve filmu Bertranda Bliera Náš příběh (Notre histoire). Zde ztvárnil vynikajícím způsobem aristokrata barona de Charlus a zahrál si s půvabnou herečkou Nathalií Bayeovou. V témže roce se herec objevil ještě v mírně komické roli ve filmu Swannova láska (Swann in Love) natočeném podle románu Marcela Prousta, kde hrál společně s italskou herečkou Ornellou Mutiovou a hercem Jeremym Ironsem.

V dalším období 80. a pak 90. let ale překvapivě následovala v hercově kariéře řada kasovních „propadáků“, vrcholící naprostým neúspěchem filmu Poloviční šance (Une chance sur deux, 1997) režiséra Patrice Leconteho, kde si Delon potřetí zahrál s Jean-Paulem Belmondem. V témže roce tedy Alain Delon ohlásil ukončení své filmové herecké kariéry a nadále přijímal již jen příležitostné menší role.

V roce 2003 uvedlo divadlo Waltera Reada (Walter Reade Theater) úspěšnou přehlídku Delonových filmů pod titulem Muž ve stínu: filmy Alaina Delona.

• Když se do něčeho plete žena (Quand la femme s’en mêle, 1957)
• Kristýna (Christine, 1958)
• Slabé ženy (Faibles femmes, 1959)
• V plném slunci (Plein Soleil, 1960)
• Rocco a jeho bratři (Rocco E I Suoi Fratelli, 1960)
• Zatmění (L’Éclipse, 1962)
• Melodie podzemí (Mélodie en sous-sol, 1963)
• Gepard (Il Gattopardo, 1963)
• Černý Tulipán (La Tulipe Noire, 1964)
• Kočky (Les Félins, 1964)
• Dobrodruzi (Les Aventuriers, 1967)
• Samuraj (Le Samourai, 1967)
• Sicilský klan (Le Clan des Siciliens, 1969)
• Jeff (1969)
• Bazén (La Piscine, 1969)
• Borsalino (Borsalino, 1970)
• Červený kruh (Le Cercle rouge, 1970)
• Krvavé slunce (Soleil Rouge, 1971)
• Policajt (Un Flic, 1972)
• Léčba šokem (Traitement de Choc, 1973), režie Alain Jessua : doktor Devilers
• Dva muži ve městě (Deux Hommes Dans le Ville, 1973)
• Ledová ňadra (Les Seins de Glace, 1974)
• Borsalino a spol. (Borsalino & Co., 1974)
• Povídka o policajtovi (Flic Story, 1975)
• Pan Klein (Monsieur Klein, 1976)
• Smrt darebáka (Mort d’un Pourri, 1977)
  • Vojenský lékař(Le Toubib,1979)
  • Concorde – Letiště 1979 (The Concorde... Airport '79,1979)

• Tři muži na zabití (Trois hommes à abattre, 1980)
• Teherán 43 (Teheran 43, 1981)
• Kdo nastaví kůži (Pour la peau d'un flic, 1981, Delon i režíroval)
• Swannova láska (Un amour de Swann, 1984)
• Bojovník (Le Battant, 1983, Delon i režíroval)
• Náš příběh (Notre Histoire, 1984, Delon získal Césara pro nejlepšího herce)
• Nová vlna (Nouvelle Vague, 1990)
• Návrat Casanovy (Le Retour de Casanova, 1992)
• Poloviční šance (Une chance sur deux, 1997)
• Fabio Montale (2001, televizní seriál)
• Frank Riva (2003–2004, televizní seriál)
• Asterix a Olympijské hry (2008)

• 1962 – Zvláštní cena poroty na festivalu v Cannes pro film Zatmění
• 1963 – Zlatá palma na festivalu v Cannes pro film Gepard (Le guépard / Il gattopardo)
• 1963 – americký Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film (Melodie podzemí)
• 1976 – César pro nejlepší film za film Pan Klein, hlavní role
• 1985 – César pro nejlepšího herce za roli garážmistra Roberta Avranchese ve filmu Náš příběh režiséra Bertranda Bliera
• 21. února 1991 – jmenování rytířem francouzské Čestné legie
• 2005 – povýšení do hodnosti důstojníka Čestné legie za osobní přínos světovému filmovému umění; akt provedl osobně tehdejší prezident Francouzské republiky Jacques Chirac
• 2019 – čestná Zlatá palma za celoživotní dílo^[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alain Delon na Wikimedia Commons
• Osoba Alain Delon ve Wikicitátech
• Alain Delon v Česko-Slovenské filmové databázi
• Alain Delon v Internet Movie Database (anglicky)
• Alain Delon Archivováno 2. 3. 2021 na Wayback Machine. – české fanouškovské stránky