Jeho Eminence Agostino Casaroli
Kardinál-biskup Státní sekretář
Církev	římskokatolická
Diecéze	Římská
Jmenování	1. července 1979
Emeritura	1. prosince 1990 Státní sekretář
Předchůdce	Jean-Marie Villot
Nástupce	Angelo Sodano
Titulární kostel	Ss. XII Apostoli biskup z Porto–Santa Rufina
Heslo	„Pro fide et justitia“
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	27. května 1937
Biskupské svěcení	16. července 1967 světitel Pavel VI. 1. spolusvětitel Augusto Gianfranceschi 2. spolusvětitel Jacques-Paul Martin
Kardinálská kreace	30. června 1979 kreoval Jan Pavel II.
Titul	kardinál-biskup kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	Podsekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (1961-1967) Sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (1967-1967) Titulární arcibiskup Cartagine (1967-1979) Sekretář Rady pro veřejné záležitosti církve (1967-1979) Pro-sekretář Státního sekretariátu (1979-1979) Pro-prefekt Rady pro veřejné záležitosti církve (1979-1979) Kardinál protektor Papežské církevní akademie (1979-1979) Předseda Papežské komise pro Vatikánský městský stát (1979-1984) Prefekt Rady pro veřejné záležitosti církve (1979-1989) Kardinál Vice-děkan Kolégia kardinálů (1993-1998)
Zúčastnil se	papežské konzistoře v červen 1979
Osobní údaje
Datum narození	24. listopadu 1914
Místo narození	Castel San Giovanni, Italské království Italské království
Datum úmrtí	9. června 1998 (ve věku 83 let)
Místo úmrtí	Řím, Itálie Itálie
Národnost	italská
Povolání	diplomat, římskokatolický kněz a katolický biskup
Alma mater	Papežská diplomatická akademie Papežská lateránská univerzita
Řády a ocenění	velkokříž Řádu Isabely Katolické velkokříž Řádu peruánského slunce rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo velkokříž Řádu Adolfa Nasavského
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Agostino kardinál Casaroli (24. listopadu 1914 Castel San Giovanni – 9. června 1998 Řím) byl římskokatolický kněz, diplomat a kardinál státní sekretář (1979–1990) Vatikánu.

Narodil se v chudé rodině v Castel San Giovanni (Piacenza). V květnu 1937 byl vysvěcen na kněze a pokračoval dále na studiu na Papežské církevní akademii. 1939 obdržel doktorát kanonického práva. V roce 1940–1961 byl zaměstnán jako úředník na Státním sekretariátu. Jan XXIII. jej v roce 1961 jmenoval náměstkem tajemníka Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Papežem Janem XXIII. byl pověřen navázáním diplomatických kontaktů se státy východního bloku. Zde vedl první diplomatickou misi do Maďarska, která se snažila vyřešit osud kardinála Józsefa Mindszentyho, který byl po potlačení Maďarského povstání v nedobrovolném vězení na americké ambasádě v Budapešti.^[1] Zahájil taktéž diplomatické vztahy s Československem, kde vyjednával o postavení katolické církve, jmenování biskupů a o osudu kardinála Berana, který byl v 50. letech internován na různých místech republiky. Mimo jiné domlouval a diskutoval možnost návštěvy Josefa Berana v Římě, při které měl převzít kardinálskou hodnost. Během svých jednání se setkal i Josefem Plojharem, kterého ovšem ve své knize značně kritizoval^[1]

Postupně se stal vůdčí osobností vatikánské diplomacie, vedl jednání Vatikánu s řadou zemí a byl hlavním spoluarchitektem politiky papežů Pavla VI. a Jana Pavla II. vůči zemím východního bloku. Dne 4. července 1967 byl jmenován tajemníkem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Dne 16. července jej Pavel VI. vysvětil na biskupa a v roce 1979 jej Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a státním sekretářem. Dne 1. prosince 1990 na tento úřad rezignoval pro vysoký věk.

Kardinál Casaroli se jako papežský legát zúčastnil Národní pouti na Velehradě v roce 1985. V roce 1990 se zúčastnil jako kardinál státní sekretář historicky první návštěvy papeže v Československu.

V roce 2001 vydalo Karmelitánské nakladatelství jeho knihu Trýzeň trpělivosti, v níž popisuje diplomatické vztahy Svatého stolce a komunistických zemí v letech 1963–1989 a své angažmá v nich.

• velký záslužný kříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 1960
• velkodůstojník Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 7. května 1963^[2]
• velká čestná dekorace ve zlatě s hvězdou Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 1965^[3]
• velkodůstojník Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 12. října 1966^[4]
• rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 22. září 1972^[5]
• velkokříž Řádu Kristova – Portugalsko, 20. října 1979^[4]
• velkokříž Řádu svatého Jakuba od meče – Portugalsko, 31. března 1981^[4]
• velkokříž Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 26. dubna 1985^[4]
• velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 1991^[3]
• rytíř Řádu zvěstování – Itálie^[6]

• CASAROLI, Agostino. Trýzeň trpělivosti. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80-7192-621-3. 

• Seznam kardinálů jmenovaných Janem Pavlem II.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Agostino Casaroli na Wikimedia Commons
• Oficiální web

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.