PROFILPELAJAR.COM

Žito seté
	Žito seté (Secale cereale)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae);
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta);
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta);
Třída	jednoděložné (Liliopsida);
Řád	lipnicotvaré (Poales);
Čeleď	lipnicovité (Poaceae);
Rod	žito (Secale);
Binomické jméno
	Secale cereale; L., 1753
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žito seté (Secale cereale) je obilnina z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Staroslověnský název žita je rež. Je pěstováno zejména ve východní, střední a severní Evropě. Na tato místa se žito dostalo spolu se Slovany, když končila doba bronzová. Zmínky sahají až do dob Plinia.^[1]

Popis

Je to jednoletá nebo dvouletá obilovina, která dorůstá výšky 60 až 150 cm. Ve výjimečných případech dosahuje výšky až 2 m.

Stébla jsou trsnatá, přímá, lysá a nahoře jsou pýřitá. Stébla mají 3–6 kolének, které rozdělují stéblo na jednotlivé články (internodia).

Pochvy listu jsou úzké, lysé a hnědočervené, protože jsou zbarveny antokyany. Jazýček je velmi krátký (1 mm), uťatý a jemně zoubkovaný. Ouška jsou malá, lysá a bíle zbarvena. Čepele jsou ploché a mají na líci slabě drsný povrch a bývají pokryty krátkými chloupky.

Květenství se nazývá lichoklas, který je podlouhle čárkovitý, čtyřhranný a zploštělý. Klásky rostou jednotlivě a jsou ploše přimáčknuté. Jsou složeny ze dvou až tří květů. Vrcholový klásek je zcela zakrnělý. Plevy jsou čárkovitě šídlovité, jednožilné a na ostrém kýlu jsou drsné. Kvítky jsou chráněny velkou, kýlnatou a hřebínkatě brvitou pluchou. Pluchy jsou úzké a vybíhají v silnou, drsnou a 2 až 5 cm dlouhou osinu. Mezi pluškou a pluchou jsou dvě brvité a dužnaté pleny, které objímají pestík s dlouhými bliznami. Okolo pestíku jsou tři tyčinky.^[2]

Plodem je obilka. Obilky jsou neokoralé, nahé a jsou zelené nebo modrozelené.

Klíček má 4 kořínky. Žito je cizosprašná rostlina. Doba květu se pohybuje okolo 7 až 12 dní.^[3]

Pěstování

Žito se vyskytuje ve formě ozimé a jarní. V zemědělství je upřednostňována forma ozimá. Je důležité, aby obilky neobsahovaly námel, který je jedovatý. Tato obilovina je nenáročná na přírodní podmínky. Žito odnožuje brzy na podzim. V České republice se žito vysévá od září až do poloviny října. Teplota, při které žito klíčí, se pohybuje okolo 1–2 °C. Vysévá se do písčitohlinité a hlinitopísčité půdy. Nejčastěji se pěstuje v horách v podzolových půdách – překoná i mírnou kyselost půdy. Co se týče doby kvetení, jsou nejvhodnější mírné a vlhké podmínky. Za jiných podmínek dochází například k odplavení pylu nebo nevyklíčí pylová láčka.^[4]

Využití

Žito je v Česku pěstováno téměř výhradně pro využití v potravinářství. Pouze část produkce, která nedosahuje požadované kvality je zkrmována.^[5]

Většina v Česku pěstovaného žita je určena pro výrobu pekařského kvasu pro kypření a okyselení žitného, žitno-pšeničného a pšenično-žitného chleba.^[6]
V potravinářském průmyslu se dále používá k výrobě žitného perníku, kávových náhražek (žitovka, melta), žitných těstovin, sladové náhražky, alkoholických nápojů (např. whisky, režná), žitného piva (zvláště v Německu, Finsku) či ukrajinského kvasu.
Výroba škrobu, který má využití v průmyslu.
Uměle infikované porosty pro pěstování námele pro využití ve farmacii k výrobě léčiv.
Odpad ze zpracování a zrno, které nedosahuje potravinářské kvality, slouží ke krmení hospodářských zvířat a zimnímu přikrmování zvěře. Žitem a žitnými výrobky by se neměla krmit drůbež, neboť je pro ni žito těžko stravitelné a kuřatům či krůťatům často způsobuje zažívací obtíže.
Využití slámy – rohožky, došky nebo jako podestýlka, vycpávání. Žitná sláma je dlouhá a pevná, takže se tradičně preferovala v rukodělné výrobě. Výborně se hodí k pletení ošatek, zhotovování vánočních ozdob apod. Než byly nahrazeny plastovými brčky, vyráběly se ze žitné slámy slámky.
Ozimé zelené hnojení při pěstování zeleniny (na rozdíl od řepky nebo hořčice žito není příbuzné s žádnou zeleninou).^[7]

Výživa a obsahové látky

Obilky žita obsahují asi 70 % sacharidů, 9–15 % bílkovin, 1,5 % tuků, minerální látky. Žito obsahuje rozpustnou vlákninu, která dokáže vázat množství vody a tím chrání sliznici střev. Významné minerální látky obsažené v žitě jsou vápník, draslík a fosfor, které mají význam pro zdravý vývoj kostí, železo – podporující krvetvorbu, síra, fluor a hořčík – na posílení imunity.^[8]

Výskyt

Pro žito jsou vhodnější vyšší polohy, a proto se pěstuje především v severní a střední Evropě a také v Asii. Pěstuje se v jihozápadním Kapsku a v Severní Americe, ačkoliv pěstování mimo Evropu není zcela běžné.^[9] Žito se v České republice nejvíce vyskytuje v jižních, východních a západních Čechách a to hlavně v jejich podhorských oblastech.

Příbuzné druhy

Secale montanum a Secale kuprijanov – Tyto druhy jsou plané, vytrvalé a silně odnožující. Klas je řídký a lámavý. Délka klasu je do 20 cm. Zrno je drobné. Tyto druhy se využívají ke křížení s pšenicí a odrůdami kulturního žita.^[2]
Secale cereale var. multicaule (Trsnaté žito, křibice) – Dříve se pěstoval především na Valašsku a byl nazýván lesní žito, svatojánské žito, křibice, škřípice, jánské žito aj. Typické je bohaté olistění, silné odnožování, delší vegetační doba, drobná zrna. Trsnaté žito bylo používáno ke šlechtění žita.^[10]

Odrůdy žita

České žito. Klas je jehlancovitý. Zrno má tenkou slupku a je šedozelené. Toto je nejvýnosnější a nejrozšířenější odrůda.
Stupické S II. Klas je jehlancovitý. Zrno je šedozelené až žlutavě šedozelené. Po Českém žitu je druhou nejrozšířenější odrůdou.
Další odrůdy žita v ČR: Chlumecké, Ratbořské, Těšovské, Víglašské, Zenit, Těšovské jarní.^[2]

Reference

↑ Archivovaná kopie. www2.zf.jcu.cz [online]. [cit. 2013-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-01.
↑ ^a ^b ^c ANTONOV; GRODECKÝ; HÁJEK; JELÍNKOVÁ-PAROULKOVÁ; KARAMAN; SCHMIDT; STUCHLÍK. Atlas obilnin československých povolených a rayonovaných odrůd. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1958. 280 s.
↑ DOSTÁL, Josef. Nová květena ČSSR 1, 2. Praha: Academia, 1989. 1563 s. ISBN 80-200-0095-X.
↑ KUHN, Václav. Pěstování rostlin: Speciální pěstování: Učební text pro zemědělské technické a mistrovské školy oboru pěstitelského. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956. 348 s.
↑ NEDOMOVÁ, Lenka. Pěstování žita a tritikale v Česku. Úroda [online]. Profi Press, 18. 7. 2001 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online.
↑ STAŇKOVÁ, Tereza. Tuky a jejich výskyt v obilovinách. Zlín. bakalářská práce. UTB ve Zlíně, Fakulta technologická. Vedoucí práce Sumczynski Daniela. Dostupné online.
↑ KALINA, Miroslav. Kdy vysévat zelené hnojení, které, jak dlouho ho nechat růst. iZahrádkář.cz [online]. Český zahrádkářský svaz, 3. 8. 2020 [cit. 2023-10-19]. Dostupné online.
↑ http://www.svet-potravin.cz/clanek.aspx?id=1688&idreturn=5
↑ KAVINA, Karel. Obilí. Praha: Státní nakladatelství, 1930. 185 s.
↑ http://www.agroweb.cz/Trsnate-zito---kribice__s44x10526.html^{[nedostupný zdroj]}