Řežabinec je národní přírodní rezervace v okrese Písek nedaleko obce Ražice.[2] Důvodem ochrany je výskyt cenných litorálních společenstev,[p 1] která poskytují vhodná hnízdiště pro mnoho druhů ptactva a slouží pro rozmnožování dalších živočišných druhů. V rámci ochrany je chráněn jak Řežabinecký rybník a přilehlé tůně vzniklé zaplavením starých děr po středověké těžbě, tak i významná archeologická lokalita na vrchu Pikárna, kde v paleolitu a mezolitu bývalo rozsáhlé lidské sídliště.[3]
Samotný rybník vznikl na místě slatiny v bývalém korytě řeky Otavy v roce 1530 na popud pána hradu ZvíkovKryštofa ze Švamberka.[4] Postupně vodní plocha zarůstala litorálním porostem tvořeným převážně rákosem, až tento cenný porost pokryl přibližně 40 %.[4] Nevhodné hospodářské zásahy, nadměrný chov ryb převážně v 70. a 80. letech 20. století měly za následek poškození chráněné lokality a vyhynutí řady druhů.[5] Rozsah pokrytí rákosem poklesl na dnešních přibližně 15 %.[4] K roku 2011 je rybník ve vlastnictví státu a ve správě Agentury pro ochranu krajiny ČR, která se snaží navrátit druhovou pestrost a minimalizovat negativní dopady zásahů člověka.[3] Rybník je významnou ptačí oblastí, kde se vyskytuje přes 160 ptačích druhů, mnoho jich zde hnízdí a taktéž se zde nachází největší kolonie racka chechtavého (Chroicocephalus ridibundus) na území jižních Čech.[4] Z těchto důvodů byla celá lokalita v roce 2004 vyhlášena ptačí oblastí soustavy Natura 2000.[6] Oblast také figuruje na seznamu významných ptačích území.
Okolo celé rezervace vede 3 km dlouhá naučná stezka s 12 informačními tabulemi[7] a na východním břehu rybníka stojí z části volně přístupná pozorovací věž,[8] ze které je možné sledovat okolní přírodu. V případě návštěvy lokality v rozmezí dubna až června má návštěvník možnost spatřit největší počet ptáků, nejvíce různých druhů ptáků se zde však vyskytuje na podzim.[7]
Poloha
Území se nachází severozápadně od Ražic a skládá se z rybníka, okolních luk a menších nádrží. Chráněné území leží 10 km jihozápadně od města Písek.[4] Na jižní hranici je území ohraničeno železniční tratí 190 (Plzeň-České Budějovice) vystavěnou v roce 1868.[9] Západní hranice je ohraničena pozemní komunikací Ražice-Kestřany. V severozápadní a severovýchodní části se nachází dvojice kopců, mezi kterými je údolí. Svahy kopců pokrývají sušší louky a drobnější borové porosty.[3] Tímto údolím odtéká z Řežabince na sever Řežabinecký potok, který se vlévá do řeky Otavy. Současně je severovýchodní až východní část lokality ohraničena třemi remízky a vlhkými loukami.[3] Kolem rybníka se nachází převážně orná půda, to společně s chovem ryb přispívá k hromadění živin v rybníce.[10] Zvýšené množství živin následně způsobuje změny ve složení druhů, jelikož druhy zvyklé na chudá prostředí vymírají. Přibližně 1 km východně od Řežabince se nachází přírodní památka Ražický rybník.
Oblast národní přírodní rezervace je i významnou archeologickou lokalitou, jelikož se zde nacházelo lidské osídlení od paleolitu po mezolit. Lidé zde žili na nevysokém pahorku Pikárna, který se dříve tyčil nad řekou Otavou. Tahy lososů a blízkost bažin přitahujících větší savce zaručovaly dostatek potravy pro rozsáhlé lidské sídliště.[3] Zbytky tohoto osídlení byly odkryty v roce 1936 strakonickým archeologem Bedřichem Dubským. Ten při svých vykopávkách objevil zbytky pazourkové dílny a různé nástroje.[3] Nicméně eroze způsobila posunutí říčního koryta Otavy, která tak už neprotéká přímo kolem pahorku, ale o něco severněji. Na místě bývalého říčního koryta zůstala rozsáhlá slatina.[3]
V této slatině byl v roce 1530 (i když jiný zdroj uvádí datum založení 1524[5]) na popud pána hradu ZvíkovKryštofa ze Švamberka vybudován rybník Řežabinec.[4] Hráz rybníka byla vystavěna z vátých písků.[p 3][10] Vzhledem k tomu, že se svahy rybníka svažují jen pozvolna, panují zde ideální podmínky pro zarůstání rostlinami, hlavně rákosem.[3] Na přelomu 20. století docházelo na lokalitě k těžbě přírodních štukových písků, načež následně vznikly mělké deprese, které se začaly zaplňovat spodní vodou z rybníka.[10] Původně sloužily jako vhodná lokalita pro teplomilné a pískomilné druhy.[9] Následně začaly postupně zarůstat nálety dřevin, což umožnilo vytvořit bohatou mozaiku různých typů prostředí vhodných pro četné druhy obojživelníků a ptactva.[4] Od roku 1953 hospodaří na rybníce školní rybářství Vodňany.[9] V 70. a 80. letech 20. století probíhal na rybníce intenzivní chov ryb, kvůli kterému došlo ke zvýšení vodní hladiny. Změna výšky hladiny snížila pokrytí litorálních porostů (hlavně rákos, vysoké ostřice a přesličky říční) z dřívějších 40 % na dnešních 15 %.[4] Tůně byly v roce 1985 vyhlášeny jako chráněný přírodní výtvor o celkové velikosti 6,2 ha vzhledem k druhové rozmanitosti.[4] V roce 1992 došlo ke sloučení dvou chráněných oblastí (rybníka a přilehlých tůní) a přeřazení do kategorie národní přírodní rezervace.[4] Od tohoto roku je taktéž regulována vodní hladina a oproti 80. letům 20. století byla snížena přibližně o 30 cm.[4] Následně docházelo k poklesu rybářského využití lokality. Snížení vodní hladiny a omezení chovu ryb se projevilo na stabilizování litorálních porostů a v některých případech (např. u rákosu) dochází dokonce k postupnému rozšiřování.[4]
Z důvodu citlivého hospodaření na rybníce počátkem 20. století došlo k vytvoření vhodných podmínek pro rozvoj mokřadních společenstev rostlin a hnízdění ptactva, jako například racka chechtavého, což později vyústilo k vyhlášení ochrany.[4] Druhová rostlinná rozmanitost zaujala botaniky Abrože, Hajného a Růžičku, kteří zde prováděli výzkum. Následně navrhli Řežabinec jako vhodnou lokalitu k ochraně.[4] K vyhlášení přírodní rezervace došlo 19. listopadu v roce 1949 zákonem č. 114/92 Sb. a vyhláškou č. 395/92 byla rozšířena o oblast tzv. Řežabineckých tůní na konečnou rozlohu 110,7 ha z čehož 104,5 tvoří katastrální výměra rybníka Řežabinec.[4] Kolem rezervace je současně vyhlášené ochranné pásmo o šířce 50 až 120 metrů.[4] Získání statutu státní rezervace v roce 1949 byl významný pokrok, jelikož byl tím pádem zakázán odstřel divokého ptactva, došlo k omezení vstupu a zamezilo se vybagrování břehových porostů, které se jinak pro zvětšení hospodářské produkce rybníka provádělo.[3] Nicméně ochrana neupravovala samotné rybářské hospodaření, což se v 70. a 80. letech negativně projevilo na bohatosti vegetace. To bylo způsobeno zvýšeným počtem ryb decimujících porosty, nárůstu živin ve vodě a zhoršení kvality vody.[3] Hospodaření na rybníce bylo upraveno až v roce 1992.[3]
Z důvodu výskytu husy velké (Anser anser) byla celá lokalita v roce 2004 vyhlášena jako ptačí oblast soustavy Natura 2000.[6] Oblast také figuruje na seznamu významných ptačích území. K roku 2011 byl rybník ve vlastnictví státu a ve správě Agentury ochrany přírody a krajiny,[3] která ho pronajímá rybářům a určuje, kolik ryb bude do rybníka nasazeno, jaké druhy, jestli se smí ryby krmit či má možnost jejich nasazování zakázat.[7][10] Tato opatření mají za cíl pomoci přirozené obnově porostů vodních rostlin.[10]
Dne 1. července 2021 bylo toto chráněné území znovu vyhlášeno Ministerstvem životního prostředí v kategorii národní přírodní památka.[11][12] dne 11. června 1992 pak toto chraněné území bylo převedeno do kategorie národní přírodní rezervace.[2]
Přírodní poměry
Lokalita se nachází na horninovém podkladu, který je tvořen jílovými, písčitými a štěrkovýmisedimenty vzniklých v terciéru se slojemi lignitu o mocnosti až 100 m.[3][9] Na horninovém podkladu se nachází půda z části tvořená organogenní slatinou a hydromorfními gleji pozvolna přecházející do zonálních půd. Celkově je chemismus půdy kyselý, čímž vzniká území charakteristické pro mokřadní porosty chudé na živiny a s tím související živočišné druhy.[4] Dříve se na území nacházelo třetihorní jezero vzniklé v přirozené depresi.[3] Později se částečně koryto řeky Otavy posunulo severněji, čímž vznikla rozsáhlá slatina. Slatina pak byla v roce 1530 přebudována na rybník.[3]
Klimaticky se území řadí mezi mírně teplé s úhrnem srážek ve vegetačním období 350 až 400 mm, v průběhu zimy klesá srážková činnost na 200 až 250 mm.[3] Jedná se o jedno z nejteplejších a nejsušších míst v jižních Čechách.[3] Přibližně 1 % chráněného území připadá na vlhké louky, zbylých 99 % na mokřady a vodní plochy.[10]
Rybník Řežabinec
Rybník Řežabinec byl vystavěn v roce 1530 na místě slatiny, které vznikla v depresi po meandru řeky Otavy. Nachází se v nadmořské výšce 371,28 metrů nad mořem[5] a jeho plocha volné vodní hladiny je okolo 80 ha,[9] i když katastrální výměra rybníka je 104,5 ha, což z něj činí největší rybník v okrese Písek.[4] Jedná se o relativně mělký rybník, který má uprostřed hloubku pouze 80 až 120 cm[4] (jiný zdroj uvádí hloubku v severní části rybníka až 140 cm[9]), u hráze dosahuje 120 cm.[4] Skládá se ze dvou částí a to z větší jižní části označované jako „Jezero“ a hlubší a menší severnější části sloužící jako loviště.[9] Oblast rybníka zaobírá povodí pouze 2,85 km², což je relativně malé území.[3] Celkový průměrný úhrn srážek ve zmiňovaném povodí je 540 mm.[3] Chráněné území může být ohroženo nedostatkem vody v době napouštění.[3] Rybník Řežabinec je odvodňován Řežabineckým potokem, který vede do řeky Otavy a rybník tedy spadá do povodí zmiňované řeky. Je napájen vodou ze dvou zdrojů, umělých stok.[9] První stoka přivádí vodu od západu z Mladějovického potoka skrze napouštěcí kanál vedoucí z rybníka Markovec. Na východě je to stoka směřující z rybníka Miska a ústící v kotvišti poblíž rybářské bašty.[3][9] Oba dva napájecí rybníky spadají do Sudoměřské rybniční soustavy.
U výtoku rybníka byl vybudován bezpečností přepad, který umožňuje odvádět nadbytečnou vodu. Ať už vzniklou srážkovou činností v době přívalových dešťů či při tání sněhu na jaře. Technicky je odtok řešen skrze nízkou hráz se skalnatým korytem, kdy hladina hráze dosahuje výše normované hladiny rybníka.[9] Hráz rybníka je vybudována z vátých písků,[9] je osázena vzrostlými duby a vede přes ni polní cesta. Taktéž se zde nachází kamenný mezník z roku 1702, který stojí na rozhraní katastrů obcí Ražice, Putim a Lhota u Kestřan a dříve určoval hranici drahonického panství.[9]
Vrch Pikárna
Součástí národní přírodní rezervace je vrch Pikárna (397 m), významná archeologická lokalita, na kterém se nacházelo významné paleotické a mezolitické lidské sídliště.[9] Vhodné přírodní podmínky v okolí mělkého údolí řeky Otavy přilákaly na návrší lovecké skupiny, které zde měly snadný přístup k větším savcům chodícím k napajedlům.[9] U nynější hráze rybníka se nacházela dílna pro výrobu nástrojů a na svazích vrchu Pikárna byla objevena stavba, v jejímž okolí se našly tisíce kusů nástrojů.[9] Na základě archeologických nálezů se zdá, že vrchol osídlení oblasti byl mezi 8000 až 5000 př. n. l.[9] Samotný vrch je tvořen aplitovýmižílami odolávající erozi lépe než okolní perlová rula.[9]
Vlivem kyselého chemismu půdy se na lokalitě vyskytují druhy bezobratlých charakteristické pro mokřady chudé na živiny. Nachází se zde například střevlíci (např. Terostichus aterrimus[3]), drabčíci (např. Tachyporus aransversalis[3]), sarančata, bahnomilky, různé druhy brouků, či zástupci dvoukřídkého hmyzu.[4] Dřívější výskyt vodních bezobratlých nebyl k počátku 21. století ověřen, ale dřívější údaje uvádí výskyt zástupce vodního plžetočenky ploché (Valvata cristata).[3] K výraznému poškození jejich populací došlo vlivem nadměrného chovu ryb v 70. a v 80. letech 20. století.[5]
Řežabinec je jedinou lokalitou v Česku, kde se vyskytuje vzácná parazitická moucha Trimerina microchaeta s larvami vyvíjejícími se ve snůškách některých druhů pavouků.[10]
Na lokalitě probíhal od založení rybníka chov ryb, který se hlavně v 70. a 80. letech 20. století negativně projevil na druhové pestrosti jak ponořených a plovoucích rostlin, tak i na břehových tvrdých porostech.[5] K tomu výrazně přispěla i zvýšená hladina rybníka.[5] Hlavní chovnou rybou je zde tradičně kapr obecný (Cyprinus carpio), který byl v 50. letech 20. století nasazován v počtu 14 000 malých kaprů, výlov pak kolísal mezi 10 až 30 tunami.[9] Oproti tomu v 70. a 80. letech 20. století došlo k nárůstu nasazených kaprů na 40 až 50 000 kusů s následným výlovem 80 až 100 tun.[9] Nadměrné nasazení kapra mělo následně neblahý dopad na rostlinná společenstva a z toho důvodu dochází k postupnému poklesu v jeho nasazování a jeho nahrazování štikou (Esox lucius), línem (Tinca tinca), okounem (Perca fluviatilis), candátem (Sander lucioperca) a sumcem (Silurus glanis).[9]
Na plochých ostrůvcích pravidelně hnízdí v počtu až 5000 párů racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus).[5] Jedná se tak o nejpočetnější hnízdící druh v lokalitě.[4] Jeho přítomnost byla taktéž důvodem k vyhlášení rezervace v roce 1949.[9] Současně tak vzniká největší racčí kolonie na území jižních Čech.[4] Pro husu velkou je Řežabinec západní hranicí jejího výskytu v Česku[10] a lokalitu využívá tisíc až dva tisíce jedinců jako významné shromaždiště v době mezi červencem až říjnem.[5] Vyjma husy velké se zde v červnu shromažďuje až 300 jedinců kopřivky obecné, která zde také hnízdí v počtu 20 až 40 párů.[5]
Ve dvou případech je nahlášeno pozorování losa evropského (Alces alces) na břehu rybníka.[14]
Ochrana
Vlivem nevhodných zásahů způsobených intenzivnějším rybolovem došlo v 70. a 80. letech 20. století k výraznému poškození litorálních porostů, přeplavení rašeliniště a zničení nejcennějších rostlinných společenstev.[3] Ve snaze zvrátit zmiňované negativní zásahy člověka se od roku 1991 uplatňuje managment, který se snaží navrátit vyhubená rostlinná společenstva zpět.[3] Od roku 1992 je uměle regulována vodní hladina rybníka. Taktéž byla vodní hladina oproti 80. letům 20. století snížena přibližně o 30 cm.[4] Tím je umožněno snazší šíření litorálních rostlin.
V současnosti probíhají na lokalitě výzkumné projekty pro získání informací ke zvolení vhodného způsobu hospodaření v areálu chráněného území. Taktéž dochází k zásahům v podobě kácení náletových dřevin či čištění tůní.[3] V roce 1998 došlo po odbahnění dvou tůní k objevení souvislého porostu bublinatky jižní (Utricularia australis). Bublinatku časem nahradila početná populace silně ohroženého rdestu ostrolistého (Potamogeton acutifolius).[3] Na lokalitě je nutné pomocí odsávání také provádět odbahňování dna Řežabince.[10] Etapovitě by mělo docházet k oplocování rákosových oblastí v rámci jejich ochrany před kapry a labutěmi.[5]
Jediným důvodem ochrany ptačí oblasti je využívání lokality Řežabince husou velkou jako shromaždiště v době mezi červencem a říjnem.[5] Odhaduje se, že se sem slétává jeden až dva tisíce jedinců.[5] Toho zneužívají myslivci a intenzivně je zde loví, co má za následek rychlý úbytek jejich počtu.[15]
Významná ornitologická lokalita
Rezervace byla roky jedinou chráněnou ornitologickou lokalitou v okrese Písek, zaměřovala se na ni proto pozornost ornitologů z Písecka.[4] Do roku 1977 zde probíhala nepravidelná pozorování a odchyty divokého ptactva, od tohoto roku započalo pravidelné pozorování s odchytem a kroužkováním ptactva. Od roku 1982 přibylo pravidelné sčítání jednou za měsíc ptactva metodou bodového transektu.[16][4][10] I přes to, že je na území zakázáno táboření, mají ornitologové výjimku v rámci akce „Acrocephalus“, kdy je kousek od břehu rybníka na konci července a začátku srpna vystavěn tábor.[7] V jeho průběhu jsou ptáci chytáni do sítí, aby mohli být okroužkováni a následně opětovně vypuštěni do volné přírody.[7] K roku 2011 proběhl již 35. ročník akce, kdy se během této doby podařilo okroužkovat přes 30 000 jedinců z více než 100 druhů.[17]
Turismus
Okolo celé rezervace vede 3 km dlouhá[7]naučná stezka Řežabinec s 12 informačními tabulemi rozmístěnými okolo veřejné cesty, která směřuje od nádraží v Ražicích kolem železniční trati (ohraničující jižní část rezervace) směrem k rybářské baště, dále okolo východního okraje rybníka k rybniční hrázi, přes vrch Pikárna. Zde se cesta napojuje na turistickou značku spojující Putim a Sudoměřské rybníky.[3] Ve východní části rybníka je umístěna dřevěná pozorovací věž, která byla společně s naučnou stezkou vybudována Prácheňským muzeem v Písku.[3][18] Věž je z části volně přístupná návštěvníkům. Na severní hranici chráněného území po hrázi rybníka Řežabinec prochází zelená turistická značka vedoucí z Putimi k památníku Žižkova mohyla. Na území rezervace je dovoleno se pohybovat pouze po vyznačených stezkách a na přilehlém travnatém porostu. Platí zde zákaz sběru hub, táboření a rybolov.[7]
V případě návštěvy lokality v rozmezí dubna až června má návštěvník možnost spatřit největší počet ptáků, podzim je pak vhodný pro spatření největšího množství ptačích druhů.[7]
Na území rezervace se natáčela od 31. března do 17. května 1954 část filmu Jan Žižka, kterou režíroval Otakar Vávra.[4]
Panoramatický pohled
Národní přírodní památka Řežabinec
Odkazy
Poznámky
↑Společenstva druhů vyskytujících se v příbřežních oblastech vodních nádrží.
↑Území tvořená nezpevněnými usazeninami podél toku řek
↑Pozorovací věž Řežabinec [online]. Prácheňské muzeum [cit. 2011-10-29]. Dostupné online.
↑ abcdefghijklmnopqrstuvwxyzaaKOPŘIVA, Václav. Informační systém cestovního ruchu Písecka - TV 5 Řežabinec - přírodovědná naučná stezka (5 km) [online]. Město Písek [cit. 2011-10-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-30.
↑Řežabinec [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2021-09-11]. Dostupné online.
↑ Vyhláška č. 211/2021 Sb. Vyhláška o vyhlášení Národní přírodní památky Řežabinec a stanovení jejích bližších ochranných podmí.... www.zakonyprolidi.cz [online]. [cit. 2023-12-24]. Dostupné online.
↑Natura 2000 - prioritní seznam nevládních organizací karta území Řežabinec [online]. [cit. 2011-10-28]. Dostupné online.
↑ abcInformační cedule na naučné stezce Řežabinec na lokalitě
↑Jiří Šebestian, Ptačí svět, rok 2013, čísla 2 a 3
↑PECL, Karel. Výskyt vrubozobých ptáků v národní přírodní rezervaci Řežabinec v letech 1984 - 1991 [online]. [cit. 2011-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-14.
↑Kroužkování v národní přírodní rezervaci Řežabinec [online]. Jihočeské noviny.cz, 2011-08-01 [cit. 2011-10-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-10.
↑AOPK ČR - Národní přírodní rezervace Řežabinec a Řežabinecké tůně [online]. Ochrana přírody a krajiny v České republice [cit. 2011-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-05.
Literatura
ALBRECHT, Josef, a kol. Českobudějovicko. Redakce Peter Mackovčin, Josef Albrecht. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, 2003. 807 s. (Chráněná území České republiky; sv. VIII. Českobudějovicko). ISBN80-86064-65-4. S. 291–292.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Řežabinec na Wikimedia Commons