Článek česká podstatná jména pojednává o podstatných jménech v češtině.

Pro skloňování podstatných jmen existuje 14 vzorů. Přiřazení ke vzorům závisí na rodu a zakončení v nominativu.

U podstatných jmen, kde kmen končí skupinou souhlásek, je vkládáno pohyblivé e mezi poslední dvě souhlásky u pádů s nulovou koncovkou:

zámek (N sg, A sg), zámku (G sg, D sg, V sg, L sg), zámkem (I sg) atd. - vzor hrad

karta (N sg), …, karet (G pl) - vzor žena

Střídání (alternace) souhlásek na konci kmene je v některých pádech obvyklé, např. zámek (N sg) → zámcích (L pl), Věra (N sg) → Věře (D sg). Toto pravidlo je poměrně komplikované.

Vzorů se dá nalézt více, přičemž některé mají jak své varianty, tak podvzory. V následujícím seznamu sestaveném z několika zdrojů jsou varianty vzorů uvedeny v závorkách.

Mnohá jména i přesto kolísají při skloňování mezi více vzory (např. dveře jako růže, ale v 7. pádu dveřmi nikoli podle růžemi, ale podle kostmi).

• Mužský rod – životný
  • pán
  • muž
  • předseda
  • soudce
• Mužský rod – neživotný
  • hrad, (les)
  • stroj
• Ženský rod
  • žena
  • růže (dříve nůše)
  • píseň
  • kost
• Střední rod
  • město
  • moře
  • kuře
  • stavení

Někdy se do této kategorie řadí i vzory pro zpodstatnělá přídavná jména, které však jsou, co se koncovek týká, pouhou obdobou vzorů tvrdého a měkkého skloňování přídavných jmen, tedy mladý a jarní. Jako takové vzory pro jednotlivé rody se uvádějí např.:^[1]

• Mužský rod
  • hajný
  • výpravčí
• Ženský rod
  • bytná
  • průvodčí
• Střední rod
  • vstupné
  • telecí

Kromě uvedených vzorů existuje v češtině malé množství nesklonných podstatných jmen, přejatých z cizích jazyků.

Některá slova latinského původu zakončená -us (génius, cyklus) se skloňují podle vzoru pán (životná) nebo hrad (neživotná), jako kdyby v nominativu zakončení -us nebylo: Brut'us, Bruta, Brutovi, Bruta, Brute, Brutovi, Brutem. Toto se týká pouze některých ze slov, která se v latině skloňují podle 2. deklinace (v genitivu se us mění v i). Slova, která v latině podléhají 4. deklinaci (i v genitivu jsou zakončená na us) a slova, která v češtině zdomácněla tak, že se původní latinská koncovka stala součástí českého kořene, se skloňují podobně jako původní česká slova (např. ubrus)

Slova latinského původu zakončená -um se skloňují podle vzoru město: muzeum, muzea, muzeu, muzeum … Některá z takových slov však zdomácněla v češtině i v podobě, že se původní latinská koncovka stala součástí českého kořene. Většinou se taková podoba považuje za nespisovnou (dopis bez datumu apod.).

Určení životnosti a neživotnosti vychází z reálného světa a je relativně pravidelné – osoby (a spolu s nimi nadpřirozené bytosti) a zvířata jsou rodu životného, rostliny, předměty a abstrakta jsou neživotná.

Ke kolísání v životnosti dochází:

• u předmětů, které personifikují osobu nebo zvíře - sněhulák je pouze životný, zatímco strašák, panák nebo beránek (mrak) kolísají,
• u organismů, u nichž jazyková norma váhá, zda je považovat za živé („zvířata“) nebo neživé – bacily, mikroby.

Především v knižním stylu se užívá zživotňující koncovka –ové (Dni plynuly, ale dnové plynuli).

Životnost se kromě shody uplatňuje také k odvozování přivlastňovacích přídavných jmen – ta se odvozují pouze od životných: otcův sněhulák, sněhulákův hrnec, ale nikoli hrncovo ucho, pouze ucho hrnce.^[2]

Oproti určení životnosti je rozdělení do rodů mnohem komplikovanější a neexistují spolehlivá pravidla, podle nichž by bylo možné rod jednotlivých podstatných jmen určit – u celé řady z nich si rodovou příslušnost musíme pamatovat. Přesto existují některé pomůcky pro určení rodu:^[2]

• osoby podle povolání, zařazení apod. dodržují svůj rod: učitel – učitelka, letuška – stevard. Přechod mezi rody se provádí přechylováním.
• samci zvířat mají rod mužský, samice ženský, mláďata střední.
• rod jmen lze částečně rozlišit podle koncovky – např. zpodstatnělá slovesa končící na –í jsou rodu středního: lpění, svítání; většina jmen končících na –a je rodu ženského (s výjimkou jmen osob - mužů: předseda, bača)

• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4. 
• ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5. 

• Seznam latinských gramatických pojmů