V tomto období vznikla také díla, jež měla české dějepisectví popularizovat a nakonec se s rostoucí vzdělaností začali objevovat dějepisci také v širších vrstvách (František Jan Vavák). Okolo roku 1800 však přišel v důsledku událostí spjatých s napoleonskými válkami útlum dějepisecké činnosti, jež se obnovila po roce 1820, tentokrát však již ne pod vlivem osvícenství, nýbrž pod vlivem romantismu ve službách národního obrození.
Kontext a počátky české osvícenské historiografie
S příchodem osvícenství vznikla také nová forma historiografie. Podobně jako v humanistickém dějepisectví se po období baroka znovu ozývá důraz na kritičnost a ještě více se zdůrazňuje nutnost empirického poznání. Do historiografie se začaly přenášet postupy z přírodních věd a v dějinách se začaly hledat obecné zákonitosti, což vedlo k přehlížení specifických individuálních procesů a ahistorismu – důležitost se připisovala přítomnosti, obecným principům a praxi. Dějiny se chápaly jako neustálý pokrok, a antika proto již nemohla být jako dříve renesanci vzorem. Historiografie se tak stala vysoce abstraktní vědou, jež mnohdy podceňovala práci s prameny a historickou metodologii.[1]
V českých podmínkách ovšem osvícenské dějepisectví nabylo poněkud odlišné podoby. Ahistorický charakter se zde tolik neprojevil a česká osvícenská historiografie se tak projevila zejména kritikou a zpřístupňováním pramenů, vytvářením vědeckých pracovišť a vydáváním časopisů. Dějepisectví se rovněž začalo specializovat na historii národa, literatury, práva apod.[2]
Na počátku ediční činnosti v českých zemích stojí dva benediktiniMagnoald Ziegelbauer (1689–1750) a rajhradskýJosef Bonaventura Piter (1708–1764). Záhy začal prameny vydávat také piaristaGelasius Dobner (1719–1790). Začal kritickým vydáním například Kristiánovy legendy a pokračoval vydáváním kronik. Po dvou staletích od jejího sepsání vydal Dobner Hájkovu kroniku, kterou podrobil obsáhlé kritice, jež odhalila nevěrohodnost Hájkova podání, v něž se tak dlouho věřilo. To vyvolalo v českých zemích polemiku o českých dějinách a prohlubování dějepisecké činnosti.[3]
Kromě kritických edicí začala na přelomu 18. a 19. století vznikat také popularizační díla. František Pubička nabídl chronologický přehled Chronologische Geschichte Böhmens unter den Slaven, syntetická díla nabídl také Ignác Cornova nebo Jan Jindřich Wolf. Tato díla měla sloužit pro potřeby širších vrstev. Díky rostoucí vzdělanosti vzcházelo z těchto vrstev také stále větší počet sběratelů historických dokumentů a pisatelů pamětí. Nejvýznamnějším z takových písmáků se stal František Jan Vavák.[6]
Přechod k romantismu
V letech 1800–1820 zažilo české dějepisectví v důsledku napoleonských válek útlum. Zároveň však začaly do země pronikat myšlenky romantismu, jenž vyzdvihoval emoce na úkor rozumu, což znamenalo pokles kritického myšlení a vzestup národního idealismu. Česká historiografie tak vstoupila do služeb romantického národního obrození.[7]
Odkazy
Reference
↑KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN80-7106-252-9. S. 133–135. Dále jen Kutnar – Marek (1997).
KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN80-7106-252-9.