Česká národní rada byl ilegální odbojový orgán působící v Protektorátu Čechy a Morava od února 1945 do konce 2. světové války. Sdružoval domácí odbojové organizace, působil jako jejich mluvčí ve vztahu k zahraničnímu odboji a v závěru války se významně podílel na Pražském povstání.
K prvním kontaktům mezi největšími odbojovými organizacemi (R-3, ÚRO a následně i IV. ÚV KSČ) začalo docházet už od podzimu 1944.[1] Hlavními důvody pro vznik zastřešující ilegální organizace byly především snaha podchytit roztříštěný domácí odboj a připravit ho tak na možné ozbrojené povstání proti okupační moci, jež se s postupem spojeneckých vojsk stávalo aktuálním. Dalším, neméně důležitým důvodem bylo vytvoření reprezentativní síly, která by v poválečném Československu byla rovnocenným partnerem zahraničním odbojovým centrům a mohla tak důsledněji prosazovat představy domácího odboje o společenském vývoji.
Základ ČNR vznikl již na podzim 1944, kdy se R-3 propojila s ilegální skupinou působící v Národní odborové ústředně zaměstnanecké. Koncem roku 1944 se k této skupině připojil IV. ilegální ÚV KSČ, na jaře 1945 potom zformovaná ÚRO. Jako výsledek jednání zástupců těchto organizací vzniklo pracovní předsednictvo, které se poprvé sešlo v bytě 24. února 1945 v bytě Josefa Kubáta.[1] Pracovní předsednictvo připravilo ustavení samotné ČNR, ke kterému došlo 29. dubna 1945.
Programové zaměření
Přestože se IV. ÚV KSČ a ÚRO nacházely na komunistických pozicích a R-3 vycházela spíše z demokratických tradic a orientace na západní odboj, bylo programové zaměření ČNR levicové (R-3 se hlásila i k principům demokratického socialismu). Díky podobnosti názorům na poválečný vývoj Československa dokázaly tyto skupiny vytvořit fungující odbojovou organizaci. Samotné programové cíle pro poválečný vývoj byly značně radikální i díky tomu, že se nově zformovanému VI. ilegálnímu ÚV KSČ podařilo v ČNR získat rozhodující postavení.
Důležitým aspektem při vzniku ČNR byla úloha, kterou toto uskupení mělo sehrát v samotném konci války. Představitelé ČNR měli zosobňovat určitou domácí obdobu vlády. Ta by ukončila svou činnost s návratem prezidenta E. Beneše a po doplnění o zahraniční odbojáře by se společně se Slovenskou národní radou stala prozatímním národním shromážděním.
Mezi hlavní programové požadavky ČNR pro poválečné období patřilo zejména potrestání kolaborantů a válečných kořistníků a vytvoření ústavodárného shromáždění, v dalším období potom zejména orientace na SSSR, znárodnění důležitých výrobních odvětví a s tím spojené direktivně řízené hospodářství. Důležitým bodem programu ČNR byl i důraz na sociální otázky, zejména ke vztahu k pracujícím a mládeži.
Struktura ČNR
ČNR měla ve svém čele předsedu a generálního tajemníka a pětičlenné předsednictvo ustavené na základě stranického klíče. Dalším orgánem bylo plénum tvořené zástupci významných odbojových skupin. Součástí struktury byly i pracovní komise, z nichž během povstání velkého významu nabyly vojenská, tisková a zdravotní.
Personální obsazení
V tomto obsazení se ČNR nacházela v okamžiku ustavení:[1]
Předsedou ČNR se stal literární vědec a nestraník Albert Pražák, ale vzhledem k jeho politické naivitě a nezkušenosti měl hlavní slovo Josef Smrkovský. Komunisty v Radě zastupovalo šest lidí a sociální demokraty osm, zatímco ostatní strany měly jen po jednom delegátovi.[2]
Příprava povstání
Vojenskou složku ČNR vedl kpt. Jaromír Nechanský, vyslaný z Anglie v rámci výsadku Platinum-Pewter.[1] Byla pověřena přípravou závěrečného vystoupení proti okupační moci. Ta vycházela z představy masového ozbrojeného povstání, které v rozhodující fázi války při přiblížení se fronty dokáže narušit a postupně paralyzovat německé jednotky, které se na území protektorátu připravovaly na obranu. Pro tento účel ale chyběly především lidé a zbraně.[1] Oddíly povstalců se podle plánů měly na Moravě zformovat z příslušníků R-3, v Čechách ÚRO organizovalo oddíly z řad dělníků. V každém případě se počítalo s rozsáhlou mobilizací. Výzbroj se plánovači snažili získat od Spojenců. Vyjednávání s britskou a americkou stranou prostřednictvím představitelů čs. zahraniční vlády uvízla na mrtvém bodě. Existovaly pochybnosti o možnostech splnění požadavků domácího odboje (výzbroj pro 60 000 povstalců, což představovalo 1440 letů), důležitou podmínkou byl i souhlas sovětské strany, v jejímž bezprostředním operačním prostoru se Protektorát nacházel. Při jednání se sovětskými vojenskými představiteli ale dospěli českoslovenští zástupci k přesvědčení, že SSSR nemá zájem na masovém povstání a vojenské dodávky budou plynout především partyzánským skupinám řízeným Moskvou. Z tohoto důvodu varoval exil vedení ČNR před vyvoláváním povstání, které by nebylo materiálně podporováno a proto by je Němci lehce zlikvidovali.[3]
R-3 jako vojenská složka ČNR neplnění slibů o dodávkách materiálu tvrdě kritizovala, ale koncem dubna 1945 definitivně pochopila, že celonárodní povstání je nereálné a převládla myšlenka o lokálních povstáních. Domácí odboj by se tak alespoň zapojil do osvobozovacích bojů, když už neměl možnost ani síly na osvobozování rozsáhlých území. To se také v dalších dnech ukázalo reálnější než masové povstání.[4]
K prvnímu otevřenému vystoupení proti okupační moci došlo 1. května v Přerově, v dalších dnech následovaly povstání v Nymburku, Poděbradech a Novém Bydžově. V řadě obcí a měst na Semilsku, Železnobrodsku a Novopacku docházelo k projevům otevřeného odporu. Došlo k aktivizaci velitelství Alex a velitelství Bartoš. 3. května navázala ČNR kontakt s těmito velitelstvími, na naplánování společného postupu už ale nezbýval čas.[5]
5. května se povstání přelilo i do Prahy. Signálem ke všeobecnému povstání se stalo volání o pomoc vysílané z budovy pražského rozhlasu v poledne 5. května. ČNR se sešla ve 14 hodin, ale třebaže její členové věděli, že rozhlas volá o pomoc, nepovažovali to za signál k povstání a místo toho řešili nepodstatné věci.[6] Teprve později odpoledne, když se boje rozhořely intenzivněji, se začali zabývat boji. Došlo k menší roztržce s velitelstvím Bartoš, neboť Rada se domnívala, že Bartoš je jejím rivalem a uchází se o politické vedení země; podle generála Kutlvašra však velitelství tyto ambice nemělo.[7] Nakonec se věci vyjasnily a obě velitelství se podřídila ČNR. Předsednitvi ČNR se muselo často stěhovat z Dlouhé ulice přes Nákladové nádraží Žižkov a Tylovo náměstí až do Vinohradského pivovaru.[8] Pražany vyzvalo ke stavbě barikád - za 24 hodin jich vyrostlo na 1600.[8]
Týž den se ČNR podařilo přimět předsedu protektorátní vlády Richarda Bienerta, aby uznal její autoritu, prohlásila se zmocněncem košické vlády a podnikala kroky k převzetí kontroly v úřadech a médiích.[zdroj?] V rozhlasovém vysílání z Londýna se ten večer dostalo podpory i od exilového ministra Huberta Ripky.[zdroj?] Zároveň byly ale podnikány i kroky, které měly eliminovat další odbojové skupiny, které by mohly aspirovat na vedoucí postavení v povstání.[zdroj?]
6. května neúspěšně jednali zástupci velitelství Bartoš s nacistickým velitelem K . H. Frankem o zastavení palby.[9] Smrkovský je za to ostře napadl, že k takovému jednání neměli mandát od ČNR.[10]
V noci na 7. května německo bezpodmínečně kapitulovalo. Kapitulace měla vejít v platnost 8. května ve 24.00 hodin.[11] Boje v Praze ale zuřily dál a nevyvíjely se pro povstalce dobře.[11] Americká i Sovětská vojska byla dosud od Prahy daleko.[12] Na pomoc přišla Ruská osvobozenecká armáda (ROA), tzv. vlasovci, a zapojila se do bojů, ČNR ale zprvu na nátlak komunistů v čele se Smrkovským jejich pomoc odmítla.[12] Smrkovský při jednání s důstojníkem ROA nazval vlasovce zrádci a nepřáteli.[13] Zbylí členové ČNR nakonec komunisty přehlasovali, pomoc vlasovců přijali, a přijali dohodu, ve které ROA poděkovali.[13] Velitele vlasovců ale dohoda příliš neuspokojila a kolem 23 hodiny vydali rozkaz, aby se ROA začala z prahy stahovat.[14]
Německý generál Ferdinand Schörner, velitel milionové Skupina armád Střed rozkázal svému podřízenému Rudolfovi Toussaintovi, který velel silám Wehrmachtu v Praze, aby Prahu srovnal se zemí a její obyvatele vyvraždil.[15] Toussaint to ale odmítl a místo toho se rozhodl jednat o příměří.[15] Dopoledne 8. května se dostavil do sídla ČNR v Bartolomějské ulici. V 16 hodin byl podepsán protokol o ústupu německých vojsk na jihozápad (do amerického zajetí; ze sovětského zajetí panovaly mezi Němci značné obavy[14]), a v 18 hodin se německé síly začaly z hlavního města stahovat.[16] Kromě toho vyslala ČNR své zástupce k americký vojskům. Američtí velitelé projevili zájem Prahu osvobodit. S výjimkou Smrkovského tuto zprávu přijali všichni členové ČNR s radostí.[16] O postupu Rudé armády neměla ČNR žádné zprávy.[17]
Do Prahy dorazila dvojice příslušníků americké zpravodajské služby Office of Strategic Services (OSS) a jednali s ČNR.[17] Smrkovský vyvinul značné úsilí, aby Američany od osvobození Prahy odradil. Nechtěl, aby americká armáda získala gloriolu osvoboditele (ta měl připadnout Rudé armádě) a obával se, že důsledkem toho by byl "značný politický přesun ve prospěch buržoazie".[18] Američané nakonec rozkaz osvobodit Prahu nedostali. Podle publicisty Karla Pacnera mohlo povstání skončit nejméně o dva dny dřív a s podstatně menšími ztrátami na životech, kdyby ČNR oficiálně požádala Američany o pomoc, nebo kdyby Smrkovský neblokoval pomoc Ruské osvobozenecké armády.[19]
Po válce
Uzavření dohody s velením německých jednotek v Praze se v osvobozeném Československu stalo předmětem kritiky především ze sovětské strany a to s poukazem na údajné porušení ustanovení německé kapitulace podepsané v Remeši. Další kritika byla směrována na vyjednávání s Ruskou osvobozeneckou armádou, jejíž příslušníky Sověti považovali za zrádce. Tato kritika a obvinění se v pozdější době staly základem pro perzekuci některých členů ČNR. Jako nejvyšší správní úřad v českých zemích byl ustaven Zemský národní výbor.[zdroj?]
10. května přijela do Prahy košická vládaZdeňka Fierlingera. Ještě týž den proběhlo první zasedání vlády, a to společně s předsednictvem ČNR.[20] Už následujícího dne sdělily sovětské orgány Fierlingerovi, že nemají k ČNR důvěru, a požadovali odstranění a potrestání jejich členů. Důvodem bylo jednání s Němci a vlasovci. Vláda na tuto nótu nereagovala.[21] 31. května požadavky vystupňoval sovětský velvyslanec Valerian Zorin, nově požadoval i potrestání vojenských velitelů Pražského povstání Kutlvašra, Bürgera, Nechanského, Fišery a Kadainky. Vláda sovětům vyhověla a 5. června požádala politické strany, aby byli ze Zemského národního výboru odvolání Kotrlý a Smrkovský.[22] Smrkovského předsednictvo KSČ záhy odvolalo, Kotrlý raději odešel na velvyslanectví do Kanady.[23]
Po únoru 1948 komunisté představitele ČNR a velitelství Bartoš zlikvidovali. Smrkovský byl v roce 1951 odsouzen na 15 let, Pražákovi bylo zakázáno přednášet na univerzitě a Kotrlý emigroval.[23]