Ču Fu

Ču Fu
kníže z Čchi
Doba vlády1370–1399 a 1403–1406
Narození1364
Nanking
Úmrtí1428
Předchůdce–
Nástupce–
PotomciČu Sien-tching,
Ču Sien-chuo,
Ču Sien-𤊥,
Ču Sien-an,
Ču Sien-che
RodČu
DynastieMing
OtecChung-wu
Matkapaní Ta
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ču Fu je čínské jméno, v němž Ču je příjmení a Fu osobní jméno.

Ču Fu (čínsky pchin-jinem Zhū Fù, znaky 朱榑, 1364–1428) byl čínský princ a vojevůdce, sedmý syn Chung-wua, prvního císaře a zakladatele říše Ming. Roku 1370 obdržel titul kníže z Čchi, od roku 1382 sídlil v Čching-čou v provincii Šan-tung. letech 1399–1403 a znovu od roku 1406 byl zbaven titulů a hodností.

Život

Ču Fu se narodil roku 1364 jako sedmý syn Ču Jüan-čanga, jeho matkou byla jedna z Čuových vedlejších manželek příjmením Ta. Ču Jüan-čang tehdy sídlil v Nankingu a jako jeden z generálů říše Sung bojoval v povstání rudých turbanů. Roku 1368 se Ču Jüan-čang stal císařem říše Ming a během několika let sjednotil Čínu pod svou vládou. V květnu 1370 udělil sedmi svým synům tituly knížat (wang), Ču Fu se stal knížetem z Čchi (親王, Čchi wang).

V dětství se Ču Fu sblížil s o čtyři roky starším nevlastním bratrem Ču Tim.[1] Koncem 70. let se s dalšími princi ve Feng-jangu cvičil ve vojenském umění.[2] Po dosažení dospělosti roku 1382 přesídlil do Čching-čou v provincii Šan-tung, kde dozíral na místní vojska. V 90. letech se podílel na velení mingským armádám v pohraničních srážkách s Mongoly.[3] Za aroganci a zneužití moci ho otec (spolu s dalšími princi) káral.[4]

Po nástupu císaře Ťien-wena roku 1398 nová vláda zahájila politiku omezování knížat. Ču Fu se stal jednou z jejích obětí, v červnu 1399 byl zbaven titulu a pravomocí[5] a uvržen do domácího vězení v Nankingu. Po porážce Ťien-wena v občanské válce (kampani ťing-nan) a nástupu Ču Tiho na trůn jako císaře Jung-le se roku 1403 Ču Fu vrátil do Čching-čou ve starém postavení.

Po několika letech byl opět obviněn z násilnického chování[6] a roku 1406 zbaven knížecí hodnosti.[7]

Zemřel roku 1428. Měl pět synů.

Reference

  1. ↑ TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle, Wash.; Chesham: University of Washington Press; Combined Academic, 2002. 286 s. Dostupné online. ISBN 0295981245. S. 23. (anglicky) [Dále jen Tsai]. 
  2. ↑ Tsai, s. 28–29.
  3. ↑ CHAN, Hok-lam. Ming Taizu’s Problem with His Sons: Prince Qin’s Criminality and Early-Ming Politics. Asia Major. 2007, roč. 20, čís. 1, s. 54. [Dále jen Chan (Ming Taizu's…)]. Dostupné online. (anglicky)  Archivováno 13. 5. 2012 na Wayback Machine.
  4. ↑ Chan (Ming Taizu's…), s. 61.
  5. ↑ CHAN, Hok-lam. Legitimating Usurpation: Historical revisions under the Ming Yongle Emperor (r. 1402–1424). In: LEUNG, Philip Yuen-sang. The Legitimation of New Orders: Case Studies in World History. Hongkong: The Chinese University of Hong Kong, 2007. ISBN 962-996-239-X. S. 75–158, na str. 86. (anglicky)
  6. ↑ GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. ISBN 0231038011. Heslo Chu Yüan-chang, s. 390. (anglicky) 
  7. ↑ WANG, Richard G. The Ming Prince and Daoism: Institutional Patronage of an Elite. Oxford: Oxford University Press, 2012. 288 s. Dostupné online. ISBN 0199767688, ISBN 9780199767687. S. 93. (anglicky)