Čeněk Šlégl
Čeněk Šlégl
Narození	30. září 1899 Žižkov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. února 1970 (ve věku 70 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čeněk Šlégl, narozen jako Čeněk Schlögel (30. září 1899 Žižkov^[1][2] – 17. února 1970 Praha), byl český herec, režisér, scenárista a spisovatel. Jeho manželka Helena byla herečkou. Společně působili několik let u divadelní společnosti J. O. Martina.^[3]

Narodil se v roce 1899 jako Čeněk Schlögel v žižkovské česko-německé rodině, hlásil se k české národnosti. V roce 1917 ukončil Druhé c. a k. reálné gymnázium české v Praze na Starém Městě. V letech 1917 až 1924 hrál ve venkovských hereckých společnostech (Divadelní společnost J. Kalenského, soubor Elišky Zöllnerové, klatovská společnost Josefa Faltyse, příbramská divadelní společnost J. Blažka)^[4] a v malých divadlech v Táboře a v Praze (např. Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, karlínské divadlo Varieté, Aréna, Uranie). Od roku 1924 působil v tehdy slavné táborské společnosti Jana Otakara Martina jako herec, scénograf, překladatel a režisér. V letech 1925 až 1944 byl členem Divadla Vlasty Buriana.^[5] Hostoval rovněž krátce v divadlech Komedia, Národním divadle ^[6] a v roce (1930) v Osvobozeném divadle.^[7]

Je znám jako herec němého i zvukového filmu, kde hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian či Oldřich Nový. Režíroval 9 filmů, režíroval též v Divadle Vlasty Buriana. Napsal scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919 v němém snímku Zloděj, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice.

Během okupace se stal členem Vlajky (1940) a v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně.^[8] V roce 1942 napsal na naléhaní vyšších představitelů SD a gestapa^[9] román Návrat, v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže.^[10] V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí.^[9] Jak uvedl v poválečné soudní obhajobě, činil tak jen proto, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina kvůli tomu byla velmi ohrožena.^[11][12] Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana.^[13]

Po válce byl předán Mimořádnému lidovému soudu ^[14] a v roce 1947 odsouzen za podporu nacistického hnutí vystupováním v rozhlasových skečích k trestu 6 měsíců žaláře,^[11] které si odpykal na nucených pracích. Od disciplinární rady Svazu československých filmových pracovníků dostal doživotní zákaz umělecké činnosti. Po propuštění z vězení pracoval i přes vážné zdravotní problémy způsobené nemocí páteře v různých dělnických profesích, zaměstnán byl i v Uhelných skladech na Žižkově a jako pošťák. Později žil jako důchodce s minimální penzí ve vilové čtvrti Třebešín v pražských Strašnicích, v ulici Na Třebešíně 16 v malém bytě (jako podnájemník u stavebního inženýra Theofana Makarova), který mu byl vymezen ve vile, kterou si nechal kdysi ve 30. letech postavit,^[15] a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. Manželka Helena zemřela a dcera emigrovala, Šlégl žil poslední roky osamocen. V roce 1970 tento představitel okolo 80 postav zemřel. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, U pokladny stál…, Kristián, Katakomby, Noční motýl.

Mnoho let se o něm veřejně nemluvilo. Své postoje za protektorátu předstíral – prokazatelně zachránil několik životů (včetně židovských) a stal se po válce obětí msty.^[9] Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.

Zemřel roku 1970 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

• Beneš, Svatopluk: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 68
• Brož, Jaroslav, Frída, Myrtil: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 18, 158–160, 163, 168, 202, foto 395–6, 398, 545
• Černý, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 71, ISBN 978-80-200-1502-0
• Farník, Jaromír – Žitný, Radek: Čeněk Šlégl. Tedy dobře vyřízeno k dnešnímu pořádku... Dvě tváře herce, režiséra a scenáristy, BVD, Mnichovice, 2009, ISBN 978-80-87090-22-0.
• Junek, Václav: Čeněk Šlégl – Celoživotní jízda špatnými vlaky, nakl. XYZ, Praha, 2009, ISBN 978-80-7388-199-3
• Motl, Stanislav: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 15, 143, 208–9, 280, příl.XI, ISBN 80-86182-51-7
• Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 132–3, 261
• Tunys, Ladislav: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 95, 120, ISBN 80-85837-35-8
• Wolf, Milan: Vlasta Burian v obrazech, Levné knihy KMa, Praha, 2006, str. 28, 30, 59, 62, 64, 70–76, 97, 160, 162, ISBN 80-7309-351-0
• Žitný, Radek: Protektorátní rozhlasový skeč. Jak zlomit vaz nejen králi komiků, BVD, Praha, 2010, ISBN 978-80-87090-44-2

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Čeněk Šlégl na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Čeněk Šlégl
• Čeněk Šlégl ve Filmovém přehledu
• Čeněk Šlégl v Česko-Slovenské filmové databázi
• Čeněk Šlégl ve Filmové databázi
• Čeněk Šlégl na Kinoboxu
• Čeněk Šlégl v Internet Movie Database (anglicky)