Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands (francouzsky Saint-Amand), ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem La Jeune Belgique. Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda (1836–1924, ten založil socialisticky orientovanou revui L’Art Moderne, která vycházela v letech 1886–1914). Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce.
Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil.
V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud.
Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak.[1],[2]
Dílo
Debutuje sbírkou parnasistní žánrové poezie Les Flamandes, 1883 (Vlámky nebo Vlámské obrázky). Později prožívá období těžkého symbolismu. Tři sbírky z tohoto období (Večery, Porážky a Černé pochodně) jsou někdy označovány jako Trilogie rozvratu (Trilogie du désarroi).
Po překonání osobní krize obrací svou pozornost k otázkám civilizace a sociálního pokroku. Oslavuje město, civilizační pokrok, schopnosti zástupů, doufá v humanitární sbratření lidstva. Typická díla jsou sbírky Přeludné krajiny a Chapadlovitá města a kolektivní drama Svítání.
Své ženě Marthe věnoval tři sbírky milostné poezie: Jasné chvíle (1896), Odpolední chvíle (1905), Večerní chvíle (1911). O vztahu manželů dále svědčí soubor korespondence Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, vydaný v roce 1937.
Dále napsal obsáhlý soubor básní (5 dílů) o domově s názvem Celé Flandry (1904–1911). Jednotlivé díly jsou: Prvé něžnosti, Girlanda dun, Hrdinové, Štítová města, Pláně.
Po vypuknutí první světové války píše díla na podporu okupované vlasti: báseň Rudá křídla války, esej Krvácející Belgie.[1]
Les Aubres, 1898 (Svítání, česky 1905 KDA sv. 4, 1925) kolektivní drama, spolu se sbírkami Přeludné krajiny a Chapadlovitá města tvoří tzv. triptych sociální poezie)
Le Cloître, 1900 (Klášter, hra o čtyřech jednáních, česky 1935)
A Marthe Verhaeren: 219 lettres inédites 1937, 1951 (Martě Verhaerenové: 219 nevydaných dopisů, korespondenci z let 1889–1916 připravil René Vandevoir)
Jean-Marie Culot, Bibliographie de Emile Verhaeren, éditions Duculot, 1954
Gilles Van Grasdorff et Alain Antoine-Plisnier, Dites-nous Emile Verhaeren, Bruxelles, Chabassol, 1986
Béatrice Worthing, Emile Verhaeren (1855–1916), Paris, Mercure de France, 1992
Marcel Wardavoir, Les Heures sombres d'Emile Verhaeren, éditions Le Livre, 1995
David Gullentops, L'inventaire de la bibliothèque d'Emile Verhaeren, Paris, 1996.
David Gullentops, Poétique de la lecture. Figurativisations et espace tensionnel dans la poésie d'Emile Verhaeren, VUB-University Press, 2001
Vincent Leroy, Le Poète belge Emile Verhaeren, Soignies, éditions Azimuts, 2006
česky
František Xaver Šalda: Émile Verhaeren, odpověď na otázku po smyslu jeho díla, 1917, původně úvod ke knize Mnohonásobný lesk, otištěno též ve výboru básní 1962
