Zully Morenová

Zully Morenová
Rodné jménoZulema Esther González Borbón
Narození17. října 1920
Argentina Villa Ballester
Úmrtí25. prosince 1999 (ve věku 79 let)
Argentina Buenos Aires
Místo pohřbeníCementerio de la Recoleta
AliasArgentinská Greta Garbo
Aktivní roky1938–1960
ChoťLuis César Amadori (1947–zemřel 1977)
DětiLuis Alberto Amadori
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zully Morenová (nepřechýleně Zully Moreno, rodným jménem Zulema Esther González Borbón; 17. října 1920 Villa Ballester – 25. prosince 1999 Buenos Aires)[1][2] byla argentinská filmová herečka. Ve 40. a 50. letech dvacátého století se stala hlavní tváří argentinské kinematografie i jednou z nejslavnějších hereček Latinské Ameriky.[3][4] Za svou více než dvacetiletou kariéru natočila téměř 40 filmů, z nichž nejznámější jsou například Dios se lo pague (1948) a La mujer de las Camelias (1954).[3]

Život

Zully Morenová v 50. letech

Mládí a začátek kariéry

Narodila se 17. října 1920 ve městě Villa Ballester v argentinské provincii Buenos Aires. Už od dětství údajně snila, že se stane herečkou, avšak v deseti letech, kdy jí zemřel otec i starší bratr, byla Zulema kvůli špatné finanční situaci donucena začít pracovat jako švadlena.[3][5] Po určitou dobu pracovala také v ateliéru kostýmního návrháře Ramóna Botha Delese, který ji doporučil, aby se věnovala herectví a filmu.[3] Zulema se proto jednoho dne rozhodla navštívit filmový casting k filmu Mujeres que trabajan (1938) a společně s budoucími hvězdami Dianou Maggiovou a Nélidou Bilbaovou byla vybrána jako komparzistka.[2] Ve filmu taktéž debutovala slavná herečka a komička Niní Marshallová, která později údajně upozornila režiséra Luise Bayóna Herrera na Zullyinu krásu a se kterou se Zully Morenová objevila i v dalších dvou filmech.[6]

Zlomovým filmem v Zullyině kariéře se stal komediální muzikál Orquesta de señoritas (1941), kde ztvárnila svou první hlavní roli po boku Niní Marshallové. Během natáčení se také poprvé setkala s režisérem a svým budoucím manželem Luisem Césarem Amadorim, se kterým společně natočila dalších 11 filmů. Její kariéra se rychle rozběhla a do konce první poloviny čtyřicátých let se objevila v dalších klasických argentinských filmech jako například v komedii Los martes orquídeas (1941), kde se objevila společně s další začínající herečkou Mirthou Legrandovou, v komedii Fantasmas en Buenos Aires (1942), v thrilleru Historia de crímenes (1942) nebo v dramatické komedii En el último piso (1943), která ji vynesla na post vůdčí osobnosti argentinské kinematografie.[5]

Vrchol kariéry

Ačkoliv byla Zully Morenová obsazována do nejprestižnějších argentinských snímků od nejzkušenějších filmařů, své filmové kostýmy i make-up, včetně úpravy vlasů si opatřovala sama.[3] Filmové rozpočty argentinských filmů se tehdy s rozpočty ani průměrných hollywoodských filmů nemohly srovnávat a Morenová si proto s sebou údajně nosila kufry se vším oblečení a kosmetikou, obvykle i pro ostatní kolegyně.[3][7] V argentinském deníku La Nación ji popisují i jako štědrou a velmi dochvilnou ženu s velkou slabostí pro cigarety.[3] Během svého nejslavnějšího období Morenová také úzce spolupracovala s módním návrhářem Horacem Lannesem.[3][7]

V roce 1945 se poprvé objevila ve výjimečně vysokorozpočtovém dramatu nazvaném Stella a v éře perónismu, pokračovala dalšími úspěšnými filmy jako dramaty Cristina (1946), Celos (1946) a La gata (1947). V roce 1948 se po šestileté známosti provdala za režiséra Luise Césara Amadoriho a v témže roce se společně s Arturo de Córdovou blýskla v dramatu Dios se lo pague, které získalo světovou slávu a výrazně se podílelo na vzniku nové kategorie udělování Oscarů za nejlepší zahraniční film.[3][5] Snímek se stal také prvním argentinským filmem, promítaným v newyorských i londýnských kinech.[7][3] Díky tomuto úspěchu se manželé Amadoriovi následně rozhodli odkoupit produkční společnost Argentina Sono Film.[7]

Zully Morenová v roce 1958

Útěk do exilu a pozdější život

Národní propaganda tehdy občas pronikala i do filmů a Zully Morenová i její manžel byli režimem poměrně oblíbeni a podporováni.[4] O to větší škodu pro ně představoval vojenský převrat v roce 1955, kdy argentinský prezident Juan Perón abdikoval.[2][3] Zullyin manžel byl na základě fiktivního obvinění uvězněn a vyslýchán a ihned po jeho propuštění v roce 1958 pár uprchl do exilu ve Španělsku.[5][3][8]

„ Z ničeho nic, do mého domu vtrhla policie. Nic jsem nechápala, syn měl horečku, manžela vezli do vězení a já nechápala proč. Ptali se mě na pomluvy a věci, které jsem nevěděla, nerozuměla jsem tomu. Nikdy jsem neměla žádnou funkci, nikdy jsem nepatřila do hereckého sdružení, neúčastnila jsem se festivalů, nedělala jsem vůbec nic.[4] “

Zully Morenová zde pokračovala ve své herecké kariéře filmem Madrugada (1957), za který obdržela cenu Goya pro nejlepší zahraniční herečku.[3] Do roku 1960 natočila další čtyři filmy, avšak několik následujících nabídek od evropských filmařů odmítla a její kariéra začala brzy upadat. Ve 39 letech se ze showbyznysu nakonec zcela stáhla a striktně odmítla i všechny rozhovory s novináři.[3][4] Jejím posledním filmem se stalo drama Ein Thron für Christine (1960) v západoněmecké produkci. V roce 1966 se Morenová se svým manželem inkognito vrátila zpět do Argentiny, aby jejich syn Luis Alberto poznal svou rodnou zemi. Později se do Argentiny začali vracet častěji, dokud se v roce 1970 trvale neusadili v Buenos Aires, kde si Morenová později našla práci jako vedoucí divadla Teatro Maipo.[4][3] V roce 1977 jí, krátce po narození prvního vnoučete, zemřel manžel a jeho smrt ji údajně tak zasáhla, že zbytek života strávila sama ve smutku a depresích.[3][4]

Zully Morenová zemřela na Alzheimerovu chorobu 25. prosince 1999 v pečovatelském domě v Buenos Aires.[5]

Filmografie

Zully Morenová, Mirtha Legrandová, Nury Montséová a Silvana Rothová ve filmu Los martes, orquídeas (1941).
Zully Morenová a Arturo de Córdova ve filmu Dios se lo pague (1948).

Podle filmových databází ČSFD[9] a IMDb[10].

Odkazy

Reference

  1. ↑ Zully Moreno, una estrella incomparable. Clarín [online]. 1998-03-15 [cit. 2024-08-17]. Dostupné online. (španělsky) 
  2. ↑ a b c Zully Moreno, una diva entre divas. Página|12 [online]. 27-12-1999 [cit. 2024-08-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p FLORIO, Paola. Zully Moreno, la diva que no sabía vivir sin amor. La Nacion [online]. 2018-03-28 [cit. 2024-08-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  4. ↑ a b c d e f La venganza política que “borró” de la historia a la gran diva del cine argentino, Zully Moreno. El Ciudadano y la Región [online]. 2020-10-27 [cit. 2024-08-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  5. ↑ a b c d e CINELLI, Juan Pablo. Zully Moreno, "la Greta Garbo argentina". Página|12 [online]. 2020-10-16 [cit. 2024-08-09]. Dostupné online. (španělsky) 
  6. ↑ Zully Moreno. ČSFD.cz [online]. [cit. 2024-08-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d DUBKIN, Claudia. Dios se lo pague: hace 75 años se rodó la primera película argentina que Hollywood consideró para el Oscar. La Nación [online]. 2022-10-10 [cit. 2024-08-17]. Dostupné online. (španělsky) 
  8. ↑ Zully Moreno: actriz, diva y peronista. Tiempo Argentino [online]. 2020-10-20 [cit. 2024-08-17]. [tiempoar.com.ar/espectaculos/zully-moreno-actriz-diva-y-peronista/ Dostupné online]. (španělsky) 
  9. ↑ Zully Moreno. ČSFD.cz [online]. [cit. 2024-08-18]. Dostupné online. 
  10. ↑ Zully Moreno. IMDb [online]. [cit. 2024-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • KRIGER, Clara; PORTELA, Alejandra. Cine Latinoamericano I: Diccionario de realizadores. Buenos Aires: Ediciones del Jiguero, 1997. 512 s. Dostupné online. ISBN 987-95786-3-5. (španělsky) 

Externí odkazy